SOUMRAK NOSIČŮ

Prolog

Píše se rok 2014

Za tichého šumění serverů zuří v kyberprostoru krutá válka. Neteče krev. Z ran na těle vypasených nadnárodních gramofonových firem tečou peníze. Hackeři se snaží prolomit bankovní bariéry a vysát účty klientů, či paralyzovat servery vlád a institucí. Piráti bez skrupulí rabují duševní vlastnictví a kradou počítačové aplikace, hudbu, filmy, e-knihy.
Po útoku pirátských lisoven rozsetých po celé Evropě na počátku milénia, dostávají produkční a distribuční firmy další tvrdou ránu. Trh už nezavalují pirátské nosiče, ale drtí ho nové fenomény jako MP3, MP4, WMP a další přenosové protokoly, které tiše a bez hranic přenášejí data mezi piráty, mnohdy parazitujících na serverech nic netušících institucí, a počítači, tablety, smartphony, či dalšími přístroji, umožňujícími přehrání kradeného obsahu běžnému uživateli.
Ukradený content se stává módním aspektem popkultury. Kdo umí ukrást cokoli, netěší se opovržení, ale obdivu a úctě. Nelegální hudba se šíří silou tsunami a drtí nejen existence špičkových manažerů, ale i „mravenečků“ všeho druhu, kteří v branži nalezli zdroj obživy.
Přestože Protipirátská sekce IFPI (International Federation of the Phonographic Industry) a Protipirátská Unie dělají, co mohou, zdá se to být předem ztracený boj.
Mnohé nadnárodní korporáty či soukromé firmy na českém trhu zavírají své kanceláře, krachují, nebo se transformují do skromné podoby. Zoufale rvou poslední kousky masa z té ohlodané kosti a vedou mezi sebou nelítostný boj o přežití. Manažeři, dle filosofie KDD (každý den dobrý), se snaží udržet svá místa za jakoukoli cenu a vymýšlejí nemyslitelné, aby prodloužili agonii branže.
Český trh hudby se propadá z téměř dvou miliard v roce 2001 na pouhých dvěstě třicet milionů v roce 2013. Stále se jedná o velký balík peněz, o který stojí za to se porvat na život a na smrt.
Jak to dopadne, dnes nikdo neví. Kdy se pokles zastaví? Už je hudební trh na samém dně? To se dozvíme v nejbližších letech i v posledním dílu trilogie, který vyjde v roce 2016.

Román vypráví, jak to tenkrát všechno začalo a jak následně probíhalo. Od „Úsvitu“ přes „Kulminaci“ až k dnešnímu „Soumraku“ zvukových nosičů.
Hrdina prožívá celý vývojový proces hudebního trhu od roku 1989 až po současnost Všechna jeho úskalí, radosti i strasti. Bojuje svůj soukromý život s úspěchy i prohrami, stejně jako s úspěchy a prohrami v branži, která se stala jeho osudem.
Není to lehký boj, ale i když často „teče krev“, je taky spousta legrace a vzácných momentů, které stojí za to žít. Příběh čerpá ze skutečných událostí, i když někteří hrdinové jsou inspirováni skutečnými osobami a přetaveni do fiktivních postav. Popisuje, jak vznikaly gramofonové firmy, jak se zakládaly a krachovaly distribuční společnosti, jak se rodily kariéry a bohatství lidí, kteří měli štěstí a mohli se svézt na tom úžasném kolotoči. Jak žili a co život v tom prostředí obnášel. Dočtete se o přátelství, láskách, sexu, „chlastačkách“, křivárnách a všem ostatním co showbusiness, spojený s prodeji zvukových nosičů přinášel a možná stále přináší.
Nečekejte tvrdá fakta. Jde přece o zábavu, tedy o showbusiness.

There is no business like showbusiness!

Před revolucí

Byla to převratná doba. Ne tak zcela vymknutá z kloubů, jak klasik mluví o válečném období, ale přesto mimořádná, zvláštní a dramatická, pro generace které měly to štěstí, že nezažily žádnou ze světových válek, přesto že ti starší zažili podivnou ruskou okupaci.
Ten zlom přišel potichu, i když signály byly a šuškalo se mezi zasvěcenci už zjara, že to co nejdřív „bouchne“.
Nebouchlo to, jen se to tak zvláštně překulilo a zaplať pánbůh za to.

Christian došel k svému autu a viděl, že levá zadní pneumatika je zas napůl ušlá. Vzteky do ní kopl a rozhodl se, že než se s těmi lopaťáky v servisu, kde mu duši už dvakrát spravovali, hádat radši změní pneumatikárnu. Žíly mu měkké kolo nervalo, ale byla to komplikace, protože pospíchal. Rychle vyhodnotil situaci. K pumpě určitě dojede a zabere mu to tak nejvýš deset minut navíc. Dofoukne tu mrchu a snad do zítřka vydrží. Pak zajede do Holešovické tržnice a nechá ji vyměnit za novou.
Nasedl do auta a zapnul si pás. Trochu ho škrtil, jak asi zase malinko přibral. Nastartoval a vyjel. Cestou přemýšlel, že by měl zhubnout, i když na to že mu je už pětatřicet, pořád vypadal docela dobře. Měl sice pár kil navíc, ale proti kámošům byl pořád šťíhlouš. Neplešatěl, a to bylo skvělé, protože pořád mohl mít lehkou máničku a nemusel se trápit maskováním pleše přehazovačkou. Měl zdravé zuby a pěstěné ruce. Na těch si dával záležet od doby, kdy četl Dostojevského Idiota, v němž se psalo, že někdo, už si nepamatoval kdo, měl tak bezvadnou manikúru, že každý nehet byl umělecké dílo. Vlastně to ho v té knize zaujalo nejvíc. Jeho nehty sice nebyly dokonalé, ale poté co si je v pubertě přestal kousat, věnoval se jim, drhnul kartáčkem a čistil nožíkem. Špína za nehty byla v jeho společnosti tou nejhorší známkou degradace. Měřil metr osmdesát, takže těch osmdesát dva kilo, s ohledem na to že byl docela svalnatý, nebylo zase tak moc. Tvář taky docela ušla, přestože nebyl žádný krasavec se svým třicetkrát zlomeným nosem, co i po dvou plastikách stále připomínal orlí zobák. Vzácný pan doktor Železný ve Vojenské nemocnici souhlasil s názorem, že charakter nosu zachovají.
Kdysi dávno, bylo mu asi patnáct, popíjeli rodiče s kamarády někde na chatě na Malši s Waldou Matuškou. Když k Chrisově nelibosti začala společnost řešit jeho „ozdobu“ a případnou plastiku, ten je umlčel tím, že každý chlap má mít pořádnej frňák a basta. Christian ho za to miloval ještě víc než dřív, a i když se pak Walda opil, utekl a museli ho honit po lese, už na něj nedal nikdy dopustit a z nosu přestal mít komplex.
V mládí měl problémy se svou mastnou pletí. S přibývajícím věkem ale zjišťoval, že to je výhoda, protože se mu nedělají vrásky, jako stejně starým kamarádům. Vypadal docela dobře na chlapa na prahu stáří. Podíval se na sebe do zpětného zrcátka, jestli je aspoň trochu učesaný a šlo to.
Měl ten den, zjara roku osmdesát devět, dost nabitý program.

Nejdřív musel do Alcronu ke svému „bankéři“, „prohodit“ nějaké „smetí“, jak se slangově říkalo výměně méně hodnotných valut za české koruny. Tak získá potřebný kapitál pro skupinu Švédů, co dnes najíždí do Olympiku.
Teď už mu bylo jedno, že asi bude muset koupit novou pneumatiku, protože si finančně dost polepšil a peníze nijak zvlášť nepočítal. Když skončil s hokejem, kterým se celý předchozí život dost obstojně živil, najednou bylo peněz tak málo, že záviděl lidem v samoobsluze jejich nákupy, protože on na to neměl. Ve stařičkém fiátku se děsil každého zvuku, co mohl znamenat, že bude muset do servisu, protože každá sebemenší oprava znamenala díru do rozpočtu. Ta doba nouze ale pominula a teď si žili docela dobře. On a jeho rodina. Manželka se dvěma malými synky.
Když ukončil sportovní kariéru, pokud se to tak dalo nazvat, měl sice maturitu, masérské zkoušky, zkoušky na hokejového rozhodčího, ale nic z toho ho nedokázalo živit na podobné úrovni, na jakou byli s manželkou zvyklí. Tak si ještě udělal průvodcovské zkoušky, protože díky téměř ročnímu pobytu v Americe uměl plynně anglicky a historii a architekturu miloval. Věřil, že tak získá potřebné dva či tři tisíce k platu výtahového technika, kterého ze zoufalství dělal, a tak by se mohl dostat zpět na životní úroveň, na jakou byli s manželkou zvyklí.
Ani ve snu by ho tenkrát nenapadlo, že se provázením turistů po Praze dají vydělat tak obrovské peníze. Když mu jednou kamarád průvodce slíbil, že ho doporučí dámám v Čedoku, které přidělují zájezdy, a pak už bude záviset jen na něm, jak si povede, moc si od toho nesliboval.
„Ty debile, máš průvodcovský zkoušky a máš problém s prachama? Si normální?“ osočil se na něj kamarád z mokré čtvrti v hospůdce U Tržnice kam chodili na kozlíka, když se Christian vymlouval, že nemá „škváru“ aby otočil rundu.
„No a co mám dělat? Zkoušky mám, ale nevim jak dál,“ smutně konstatoval.
„Dobře, zejtra tam zrovna du nafasovat nějaký grupy, tak promluvim se Soňou a pak ti dám na ni číslo. A kolik tak potřebuješ na saturaci rodiny?“
„Tak dva tři tácy měsíčně by byly super. Myslíš, že bych to moh vydělat?“ ptal se Christian s nadějí v hlase.
„Ty si fakt pako! Když pudeš pod dva litry denně tak si hovado, to vydělává na průvodcování kdejakej penzista, co nemá obchodního ducha,“ pokračoval kámoš se smíchem a ťukal si přitom na čelo.
„Tak dobře,“ vyjednával Chris, „poď se domluvit tak, že když mi zařídíš, abych vydělal tři litry měsíčně, všechno co bude nad to, ti budu příštích šest měsíců dávat.“ Představoval si Chris v duchu báječnou dohodu, která by byla férová pro obě strany.
„Kluci, prosim vás, nakopněte ho někdo za mě, já na něj nedošáhnu. To snad neni možný, jak je blbej,“ obrátil se kámoš ke klukům kolem stolu, a pak pokračoval k Christianovi: „To zní sice docela dobře, ty pitomče, ale od toho nejsme kámoši, abych tě takhle nehorázně hobloval. Zklidni hormon, za půl roku si to řeknem, a pak když tak cvakneš účet. Ale za všechny! Platí?“
„Když to pude, jak vyhrožuješ, tak to klidně zatopim dvakrát,“ trochu nedůvěřivě navrhl Chris.
„Oukej a na to se napijem, ale teď na mě, ještě jednou dokola!“ rozvášnil se Chrisův hrdina večera s tím, že má prachů jak sraček a tak všechny zve.
Dostal slíbené telefonní číslo a ono to kupodivu fungovalo. Paní Soňa byla příjemná, nejdřív dala Christianovi nějaké podřadné skupiny, ze kterých toho moc nebylo, ale když ji vždycky do zprávy, kterou odevzdával po odjezdu grupy, vložil pár „hradčan“, tak se skupiny začaly lepšit. Najednou bylo příležitostí, jak zařídit večeři pro třicet lidí a z každé „hlavy“ mít pětadvacet korun, čím dál víc. Taky se přihlásili kamarádi veksláci a nabízeli kapitál, aby turistům pomohl směnit peníze v lepším kurzu, než jim nabízí bolševik, a bezpečněji než ulice.
To byla svatá povinnost průvodců a Christian se jí, sice trochu s obavou jestli ho nezavřou, ujal. Najednou si zvykl mít v kapse sto tisíc, být pořád při ruce při nákupech, aby turistům pomohl operativně vyměnit „bagy“ nebo „klobouky“ (jak se říkalo markám, protože na nich byl dědek ve velikém klobouku), protože devizové zákony zakazovaly zpětnou výměnu neutracených valut za koruny, a tak si turisté dopředu nic neměnili. Stávalo se, že se „Jabkovi“ líbila odporně barevná půlmetrová váza v prodejně křišťálu na rohu Staroměstského náměstí a ta mrška stála třicet tisíc. „Jabko“ mělo plnou šrajtofli doláčů, tu vázu strašně chtělo, Chris byl po ruce, spolehlivý, diskrétní, a když si to Japonec v hlavičce sešrotoval, kolik vlastně ušetří proti oficiálnímu kurzu, váza se mu líbila ještě víc a ještě víc ji chtěl. Christian se otočil ke zdi, s obratností krupiéra odpočítal sumu, s ostřížím pohledem kolem sebe ji vrazil do dlaně turistovi, ten mu skrytě strčil ekvivalent v „déčkách“, Chris ho znovu tváří ke zdi bleskově přepočítal a všichni byli šťastní, včetně prodavačky, která možná na konci měsíce dostane pětistovku jako prémii z obratu.
Uběhlo pár měsíců průvodcování a najednou bylo líp. Synek měl lepší hračky než sousedovic děti, nákupní košíky začaly být plné věcí, které vůbec nepotřebovali a po pár dnech je zkažené házeli do popelnice. Dluhy byly splaceny, v knihovně schovaných pár desítek tisíc, a pak když přijela skupina amerických generálů, kteří si Chrise zamilovali a měli takovou spotřebu, že se jeho bankéř musel třikrát otočit, jak mu nosil peníze, bylo i na ten nejdražší kočárek pro druhého synka, co se zrovna chystal na svět, a zbylo i na nové ojeté auto.
Na to, co teď před ním stálo s poloprázdnou gumou. Lada 2107 byl skvost. Byl to divočák, kterého bylo těžké udržet na silnici, a při akceleraci rval dlažební kostky. Koupil si ho z vyčůranosti, aby nedráždil závistivce, i když hodně toužil po Renaultu devatenáctce, kterou mu někdo nabízel za neuvěřitelnou cenu. I tak měl problém, když se svým „kočárem“ jednou přijel do práce a nedal si pozor, aby zaparkoval za rohem. Vjel na parkoviště před kanceláře bytového družstva, kde dělal výtahového technika jen proto, aby měl razítko v občance, nebyl zatčen coby příživa a mohl externě průvodcovat. V zamyšlení se nerozhlédl a nevšiml si nejvyššího šéfa vylézajícího z ošumělé škodovky. Ten ale zahlédl jeho a s nevinným výrazem v protaženém obličeji přišel, pozdravil a nenápadně konstatoval: „Krásné auto, to je vaše?“
„Jé, dobrý den, ale kdepak, kde bych na něj vzal. To je švagra, pučil mi ho, že potřebuje vyměnit olej, a já mám známýho v servisu.”
„Tak to jo,“ odpověděl spokojeně šéf, tvář dostala původní tvar a Christian se proklínal, jaký je vůl, že zajel přímo před barák.
Bylo důležité se tvářit jako chudák, protože průvodcováním někdy vydělal za den to, co normální člověk za měsíc, ale výdělek to nebyl zrovna legální, i když šmelili všichni, kdo k tomu v té době měli příležitost, včetně komunistů.

Vítej, kapitalisme

Když dorazil s lehkým zpožděním do Štěpánské, bankéř Rio byl jako vždycky připravený s penězi jako vždycky a kurzy se od minula nezměnily, takže pohoda.
Transakce na bankovní přepážce v jeho kanceláři, na pánské toaletě interhotelu Alcron, netrvala ani pět minut. Guldeny, liry, jeny a „šílenci” změnily své majitele, aby byly následně prohozeny na bony, a ty nabízeny před tuzexy za bůra nebo za šestku. To už ale Christiana nezajímalo. Hlavně že měl pěknou ruličku české měny v přední kapse mrkváčů, až to vypadalo, že je poněkud vzrušený. Ale nebyl. Manipulovat s tisíci, desetitisíci či statisíci už byla pro něho denní rutina. Vyběhl z hotelu, skočil do auta, které nechal stát na chodníku, a když už chtěl vyrazit, najednou mu někdo zaklepal na okénko.
„Čau, vole, jak se máš? Dlouho sme se neviděli. Teď pospíchám do Contu na nějakou schůzku, ale poď dát někdy kafe,“ navrhoval do okénka, které Chris pracně páčkou sroloval, Vláďa Poštulka, známý textař a bonviván, kterého znal ze Semaforu.
„Jestli jedeš do Contu tak nasedni, jedu kolem, hodim tě tam.“
„Super!“
Láďa nasedl a vyrazili. Probrali krásné, skoro letní počasí, hudební scénu, filmy a někde u Karlova mostu zazněla ta zpráva, která měla změnit život nejen Chrisovi, ale i všem ostatním, a některým vůbec ne k lepšímu.
„Mám zaručenej drb, že už je to na spadnutí a bolševik pude do prdele!“ oznámil nadšeně Vláďa.
„Tý vole, to by bylo boží, ale neni to fakt jen drb?“
„Ne! Tohle je tutovka! Mám to z disentu. Bolševik už táhne z posledního, věř mi.“
„Ten už táhne z posledního dvacet let, ale přece to ty kurvy nepustí, vždyť se maj jak prasata v žitě a my na ně dřem.“
„To jo, jenže toho maj plný kecky. Po tom co Reagan utáh kohoutky, ten s kečupovym flekem na čele rozjíždí v Rusku perestrojku a glasnosť, tak jim cvakaj prdelky, protože už to nevypadá, že by velkej brácha z Kremlu chtěl těm našim přizdisráčům pomáhat.“
„Kéž bys měl pravdu, pokud jo, tak to pak šoupnu, měj se a drž se, kámo.“
Posel dobrých zpráv v Pařížské vystoupil a Christian pokračoval do Karlína do Olympicu na sraz se skupinou.

Pak přišel ten krásný den a bouchlo to. Toho se jeho rodiče nedožili. Byli zapřisáhlí antikomunisti, coby bývalí živnostníci, které bolševik ve čtyřicátém osmém o vše připravil. Pak na ně ještě poslal radioaktivní spad z Černobylu, zrovna když bylo hub, že se na ně mohlo chodit s kosou. A jelikož propaganda hlásila, že se nic neděje, tak je rodiče sbírali a baštili celé léto. Asi se ale dělo, protože máma zemřela za dva roky na rakovinu střev a táta v létě před revolucí na Hotchkina.
Asi se nedalo prokázat, že za to může Černobyl. Jenže i další lidi z jejich party houbařů pomřeli v krátkém časovém rozmezí. Když si dal Christian dohromady odhady ze zakázaného západního tisku, jak Černobyl ovlivní úmrtnost na rakovinu v příštích letech ve střední Evropě, věřil, že to byla příčina
jejich smrti. O to tragičtější, že přišla na prahu svobody.
Svoboda přišla, lidi jásali a kradli. Kradli pořád dál, tak jak se za totality naučili. Už ne státu, nýbrž sami sobě, respektive těm druhým, se kterými před tím na Václaváku zvonili klíči.
Byly to žně. Kradlo se ve velkém a kradlo se všude, protože příležitost dělá zloděje a příležitostí byly mraky. Firmy se zakládaly, úvěry lítaly jak hejna tažných ptáků, Holandské dražby podniků dělaly ze šmelinářů boháče a stačila jedna šťastná rána a člověk měl vystaráno do smrti. Aspoň to tak vypadalo. Najednou začal ve vzduchu viset tlak, že je třeba být úspěšný a bohatý, protože to je to pravý štěstí. Je třeba vlastnit hospodu, fabriku nebo aspoň nějaký butik, pak je člověk podnikatel, a kdo je víc a stačí něco mít, nemusí nic umět a peníze se pohrnou. Mnohým se nějaký čas hrnuly, protože trh byl hladový a bylo tak snadné v něm najít mezeru a s trochou šikovnosti do ní umístit nějaký produkt.
Začaly krásný časy. Pro Christiana ne proto, že by chtěl mít hospodu, ale proto, že už se nemusel bát nadávat na bolševika, mohl číst cizí tisk, bylo stále víc zápaďáckých filmů a „měsíc prázdných kin“, jak se přezdívalo období kolem listopadu, kdy z důvodu měsíce československo-sovětského přátelství, se dávaly jen ruské filmy, zmizel v zapomnění.
Země smutku, jak nám přezdívali přátelé za západními hranicemi, začala ožívat a lidi se víc smáli, i když to pořád ještě nebylo ono. V Německu a Rakousku visely v obchodech cedulky: Češi, prosíme, nekraďte!, země se plnila „vlastenci“, kteří se vraceli z emigrace a z nichž velká část byla zakyslá neúspěchem v cizině a strašně chytrá v touze, jak naučit české lidičky západní know-how. Tam jim sice nestačilo k uplatnění, ale tady bylo vítané, protože kdo přijel ze západu, byl bůh moudrosti.
Byla to barevná doba, ty první roky po revoluci. Se všemi odstíny pachů a vůní a bylo nádherné ji žít.

Christian byl šťastný, protože průvodcování prosperovalo.
Ale nejen proto. Měl rád procházky Prahou jeho milovanou, po památkách a restauracích, kdy vykládal cizincům svou, rovněž milovanou a celkem plynnou, angličtinou dějiny spjaté s památkami. Pak někde u vínka či v autobuse cestou na Karlštejn nebo Konopiště, dějiny spjaté s českým bolševikem. Komunisty pořád zemitě nenáviděl, i když už byli téměř rok zalezlí pod kamenem. Pro prdelolezectví „do ruský řiti“ a proto, jak zdevastovali naši krásnou republiku, která byla před válkou „jako květinka“ a z českého národa udělali ubožáky. Bylo hrozné stydět se přiznat ke svému původu při návštěvě za „železnou oponou“, protože pak hned všichni zbystřili, aby jim Čížek něco neukradl. Uvědomoval si, jak je ponižující být Čechoslovákem, a za to mohl bolševik. Taky za to, že každý Čech lezl do prdele „Vepřovi“ z Mnichova nebo jinému cizinci, protože měl valuty, tak byl bůh.
„Vepři“, íčka“ (jak se říkalo Němcům a Italům) a i jiní zápaďáci se jezdili do Prahy opíjet, řvali po ulicích, machrovali na český holky, i když doma byli třeba jen uťápnutí dělníci ve fabrice. V Praze byli kingové, protože měli valuty, po kterých jsme toužili. Česká národní hrdost byla díky bolševikovi kdesi v hluboké
minulosti a ze schopného národa se stala banda šmelinářů, flákačů, děvek, švejků a prdelolezů.
Tak mu to Christian nandával aspoň tím, že vyprávěl turistům o devizových příslibech a výjezdních doložkách, ke kterým bylo zapotřebí asi sedm razítek. Když se ale baba domovní důvěrnice rozhodla a razítko nedala, tak se jelo do „nikam“ a nebylo nic platné, že si člověk přes známé svých známých sehnal devizový příslib na ušmudlaných sedmdesát „bagů“. Nebo měl pozvání a nakoupené marky na černém trhu za několik měsíčních platů, aby mohl vyjet do „Eneser“ odžínovat rodinu a nakoupit pěny do koupele, nejradši Grüner Apfel. Vysvětloval turistům, že nebylo nic platné, když vystál pětihodinovou frontu na pasovce plný napětí, protože někdy přišel k okénku a bez udání důvodu nebyla doložka vydána. Pak se nikam nejelo a nikdo se nikdy nedozvěděl proč a zda ještě někdy někam vyjede.
Když to vyprávěl za totality, byl z toho trochu nervózní, ale bylo to větší vzrůšo a hrdinství. Bolševická propaganda, rozesetá mezi prostý lid, byla dokonalá, a každý se bál, že někde u vedlejšího stolu v restauraci sedí estébák s uchem nastaveným jeho směrem, aby ho hned zatkl při křivém slově o socialistickém zřízení. Mnozí z kolegů ho varovali, že v turistických skupinách jsou nasazení špiclové, kteří hlídají průvodce, aby si nepouštěli hubu na špacír.
Christian nedbal a vyprávěl barvitě o těch sviňárnách, co český člověk za totality zkusil, a vyprávěl hodně. Tryskala z něj ta spravedlivá nenávist k cenzuře v literatuře, v kultuře divadelní, filmové, televizní, a když se v tiše svištícím Neoplánu či Setře chopil mikrofonu u řidiče a vyprávěl o socialismu, mnozí turisté ronili slzy, litovali ho i milovali. Díky a objetí byla ještě vřelejší a tuzéry větší, protože turisté se vraceli domů zapomínající na své domácí kapitalistické starosti, šťastní, že nemají bolševika v obýváku.
Teď už to bylo jiné, dříve mluvil o přítomnosti a měl strach. Možná měl i trochu pocit, že je hrdina. Nyní mluvil o minulosti, ke strachu nebyl žádný důvod, ale byl rád, že to cizinci stále chtějí slyšet. Velmi je zajímalo, jak se žilo před revolucí a co k ní národ vedlo.
Christian byl šťastný, turista byl šťastný a byl to ten správný win-win business, i když ten anglický výraz tenkrát ještě neznal.

Měsíce nové doby plynuly, všechno swingovalo a Christianovi se dařilo. Protože do republiky plynulo stále více cizinců, co hledali ubytování, a on společně se sestrou zdědil po rodičích byt, rozhodli se ho pronajmout. Christian ho vlastnoručně vymaloval, uklidil a byl na něj pyšný, protože vypadal jak klícka. Malá, ale útulná.
Dnes se mu měl znovu změnit život, ale to ještě netušil. Čekal nového nájemníka, co se do něj nastěhuje.
Opět seděl v recepci Olympicu, jako kdysi dávno, kdy se dozvěděl, že to už brzo bouchne, a najížděla mu skupina.
Měl tak trochu deja vu, vzpomínal na onen velmi podobný den, kdy Vláďa zvěstoval tu novinu o revoluci, která pak opravdu přišla.
Slunce svítilo, i když byl podzim, v recepci to zavánělo úplně stejně, ale atmosféra a výrazy lidí už měly veselejší odstín.
Skupina měla zpoždění, tak se posadil na koženkovou lavici k oknu, k silonové zácloně odporně načichlé kouřem, vytáhl Zippo, o nohavici ho jedním směrem otevřel, druhým škrtl a zapálil si cigaretu.
Kolem vládla podvečerní pohoda, ale on tak úplně v klidu nebyl. Byl nervózní z toho, že až se skupinou dohodne program na následující dny, musí ještě do bytu v Dejvicích. Ten Američan co si byt pronajal, už tam asi je a Christian od něj chtěl zinkasovat nájem. Cítil, jak se ho znovu zmocňuje vztek při vzpomínce na minulého nájemce. Byla to katastrofa, tak doufal, že nový podnájemník bude z jiného těsta, ale kdo ví. Vzpomínka mu neodbytně vrtala hlavou a kazila náladu.
První nájemník prý byl režisér, i když vypadal spíš jako instalatér. Dům, v kterém byt byl, patřil Divadelnímu družstvu a bydlelo v něm několik slavných lidí, včetně ženy světově nejproslulejšího českého režiséra s jeho dvojčaty. Věra v dobré snaze pomoct, dohodila chlapíka, který se tehdy, když ho šel Christian zinkasovat, rozvaloval v biedermayerovi a nevěřícně kulil oči.
„Cože? Šest set marek měsíčně? Zbláznili jste se? Já myslel, že je to šest set korun! Jsem ochoten to zvýšit na osm set a zaplatit ještě kvartál dopředu. Souhlasíte?“
Tehdy byla u jednání i sestra a nevěřícně se na něj podívala. Byla trošku nervózní z trapnosti okamžiku a z toho co viděla v bráchových očích.
„Tak podívejte se, pane,“ začal Christian přiškrceným hlasem, „já nevim, z který maliny ste spad, ale dohoda byla jasná, a pokud to nechcete zaplatit, tak s tim nic nenaděláme. Ale laskavě se seberte a vypadněte. A to hned!“ Hlas se mu začal třást vztekem.
„Počkej, brácha, třeba se nějak…“
„Ne, ty počkej, ségra. Když pominu, jakej je normální nájem tady plus poplatky, tenhle chlapík přijel z Mnichova a ví, kolik se platí tam, tak je asi pomatenej, když si myslí, že tu bude bydlet za štyrycet márů měsíčně!“
„Kdo je u vás pomatenej?“ skočil mu tlusťoch do řeči.
„Neserte mě, než po vás skočim,“ rozvášnil se Christian, „seberte si ten papundeklovej kufr, nahažte si tam ty vaše sračky a okamžitě vypadněte!“
„Brácha, neblbni,“ snažila se sestra uklidnit situaci, ale už bylo pozdě, adrenalin koloval v žilách.
„Ségra, di vedle k Věře, já to tady s tim blbečkem vyřídim!“ Trochu zaprosil a trochu rozkázal. Sestra se váhavě zvedla a se slušným pozdravem: „Na shledanou,“ odkráčela.
Chlap seděl, funěl a propichoval Christiana pohledem, ale asi usoudil, že ten chlapík se zlámaným nosem a vysunutou spodní čelistí není soupeř, který bude snadno ke zdolání nějakými západoněmeckými kecy, tak se pracně zvedl a začal si skládat věci rozházené po bytě. Christian ho pozorně sledoval, taky se zvedl jakoby nic a začal rovnat záclony na okně, protože se bál, že na něj ten šmejd třeba zaútočí.
Chlap se sbalil a vypadl, ale hořkost té vzpomínky zůstala Christianovi v hlavě ještě dlouho po tom, co byt znovu uklidil.
Pak mu jednoho dne sestra zavolala:
„Čau, brácha, volal mi Pavel Bobek, že u něj ve vile bydlí nějakej Američan a shání pro svýho známýho ubytování. Nezkusíme to?“
„A neni to zas nějakej takovej idiot jako minule?“ zeptal se skepticky Christian.
„Já nevim, brácha. Ale prej bude platit v dolarech. Kolik je to dolarů?“
„Třista pade,” odpověděl střelhbitě, protože přepočty kurzů byly jeho denní chleba.
„Tak já to řeknu Pavlovi, zdůraznim, že se jedná o dolary, a dám ti vědět.“
„Oukej.“
Za pár dní přišel docela sympatický amík. Prohlédl si byt, uznal, že je luxusní a cena přiměřená, a oznámil, že nájemník přijede za tři neděle. Dohodli se, že mu Christian zaveze k Pavlovi klíče a on toho kluka vyzvedne na letišti a rovnou do bytu zaveze.
K Christianově radosti potvrdil, že za cenu ručí aspoň na tři měsíce, protože ubytování platí nějaká škola a ten Hawk, co tam má bydlet, je nějaký expert, co si ho docela váží, tak určitě s nájmem nebude žádný problém.
Skupina přijela s tříhodinovým zpožděním, ale jinak bylo vše v pořádku. Christian zařídil ubytování, dohodli se na druhý den, koupil v baru čtyři nachlazené třetinky plzně, skočil do žíga a mazal do Dejvic.

Mick

Zazvonil, přestože měl klíče, ale nechtěl se chovat neurvale štracháním v zámku.
„Yeah, just a second!“ ozvalo se za dveřmi. Pak se prudce otevřely a na prahu stál podivný, ale sympatický kluk v trenkách a vytahané mikině, která měla na prsou obrovský nápis North Carolina University. Podivně elegantně natahoval ruku se slovy: „Hi, I am Mick.“
„Hi, I am Christian, your landlord.“
„Pleased to meet ya!“
„Pleased to meet ya, too,“ odpověděl Christian, kterému se líbil nájemníkův americký akcent i jeho upřímné oči za plastovými brýlemi, jaké nosil Superman. Vlastně mu byl i podobný. Tedy jen v obličeji. Jak na něm mikina visela, bylo vidět, že je to chroustík a má ramena jak užovka. Hubené chlupaté nožky, vyčuhující z velikých boxerek, ten pocit ještě umocňovaly.
„I have heard that you are fluent in english? Da ya?“
„Hopefully, I have lived in america for sometime.“
„Opravdu? A kde si žil?“
„Connecticut.“
„Pěkný místo k žití, pudeš dál?“
„Jasně! Už si ochutnal český pivo? Tady sem přinesl pár lahvinek, že si připijem na setkání.“
„Jednou sem ho pil ve Venice v Californii a pivo mám rád, tak super.“
Christian šel do kuchyně, otevřel piva a jedno podal Mickovi, který stál ve dveřích a prohlížel si ho.“
„Cheers.“ Pozvedl Mick lahev.
„Cheers,“ odpověděl Christian.
„A jak se řekne Cheers česky?“ zeptal se Mick
„Čau, vole,“ odpověděl Chris, protože si nemohl odpustit malou škodolibost, i když trošku méně zákeřnou než kdysi. To se s kamarádem seznámili se Švédkami, co dělaly v Česku babysitting, a ty, když se jich ptaly, jak se řekne česky „těší mne“, se dozvěděly, že „chci čuráka do huby“, a pak se pracně učily výslovnost.
„Čau, vole,“ opakoval Mick a šlo mu to dobře.
Přesunuli se do obýváku, Chris polkl a hned chtěl ujasnit obchodní stránku věci.
„Víš jaká je cena a že se platí předem?“ spustil vážně.
„Jasně, žádnej problém,“
„A máš prachy? Můžeme to hned vyřídit na příští měsíc?“ zeptal se s nadějí.
„Teď žádný peníze nemám,“ odpověděl Mick a nesmyslně dodal, „ale můžu ti ukázat fotky mojí rodiny. Chceš?“ Začal se přehrabovat v kufru, co ležel na posteli.
„Fotky tvojí rodiny sou určitě zajímavý, ale radši bych viděl nějaký bagy,“ odpověděl zaraženě ale nekompromisně Christian a už si zase vybavoval toho tlusťocha, co s nimi tak vyjebal minule, tak se tvářil trochu naštvaně.
„Tak jo. Dám ti stovku teď a zbytek příští tejden. Souhlasíš?“ sáhl do kapsy u trenek a vyndal zmačkanou stodolarovku, kterou mu podal. „A teď ti ukážu moje ségry a bráchy, koukej.“
Měl jich šest nebo sedm a někteří byli nevlastní, adoptovaní, a Christian nechápal, proč si někdo adoptuje cizí děti, když má vlastních jako máku. Mick sourozence na fotkách jednoho po druhém představil a tvářil se tak nadšeně, že Chris nebyl schopen mu kazit radost, tak předstíral, že ho zajímají.
Pak se Mick zvedl, skočil do kuchyně pro další piva. Popíjeli a Christian si uvědomoval, jaký je ten kluk z Ameriky sympaťák, i když se tak divně kroutí. Měl v sobě strašnou spoustu pozitivní energie, a to bylo okouzlující.
„Znáš Bonton?“ zeptal se Mick, když probrali rodinu.
„Ne, co to je?“
„Vydavatelství gramofonovejch desek. Přijel sem pro ně pracovat. Prej je zná každej. Znáš Martina Kratochvíla?“
„Neznám. Kdo to je?“
„Ty neznáš Martina? Pej ho tu zná každej. Je to slavnej jazzovej hudebník.“
„Já ho teda neznám. Možná proto, že mě jazz moc nebere.“
Mick trochu znejistěl: „A ty fakt neznáš Bonton?“
„Znám Supraphon, Panton, Opus, ale o nějakym Bontonu sem v životě neslyšel. A ty pro ně budeš pracovat? Uživí tě to?“ vyzvídal Christian v obavě o nájem.
„Jasně. Budu dostávat tři tisíce měsíčně.“
„To si děláš prdel?“
„Nedělám. Je to málo? Prej tu lidi berou tak dva a půl, tak je to nad průměr. Kolik bereš ty?“
„Dva sedum set v práci.“
„No, tak vidíš. A to máš rodinu, jak jsi říkal, a já jsem sám tak nebudu mít téměř žádný náklady. I když si asi časem pronajmu auto, abych nemusel jezdit do práce metrem.“
Za tři litry si pronajmeš tak leda tramvajenku, pitomče. Uvažoval Christian, ale nechtěl nájemníkovi brát iluze, aby mu třeba neujel bez zaplacení, a taky mu ještě nechtěl vysvětlovat, co ho skutečně živí. Dal mu telefon domů a dohodli se, že se příští týden staví pro zbytek nájmu.
Rozloučili se, Christian projížděl noční Prahou směrem do Kobylis a měl dobrý pocit, protože i kdyby byl problém, tenhle kluk vypadal v pohodě. I když moc solventní nevypadal a firma, kde měl pracovat, zněla divně.
Nějakej Bonton? Co je to za divnou firmu? Vrtalo mu hlavou, ještě když usínal a na prsou choval kašlajícího synka.
Uběhlo pár dní, skupina odjela a Chris se zrovna koukal s malým na Studio kamarád. Jů a Hele miloval možná víc než synáček a těšil se na pohádku, když zazvonil telefon. Nevrle ho zvedl.
„Hi, this is Mick. How are ya?“
„Čau, fajn a ty?“
„Píšou ge sdi.“
„Cože?“
„Ty to neznáš? To mě naučili kluci v práci, že když je něco špatně, tak je to píšou ge sdi.“
Chris se začal smát: „Ty myslíš: píčou ke zdi?“
„Jo, píšou ge sdi,“ opakoval tvrdošíjně Mick.
„To tě tvoji kolegové učej pěkný věci. A co je píšou ge sdi? Něco s bytem?“
„Ne. Byt je super, miluju ho, ale nemám co pít. Potřebuju koupit vodu a nemůžu ji nikde sehnat. Nemůžeš mi nějak pomoct?“
„Proč bys kupoval vodu? Teče ti z kohoutku.“
„Ta neni dobrá. Potřebuju vodu v lahvi. Vitel nebo Evian, nevíš, kde ji koupim? A taky bych potřeboval nějaký zásoby domů, nemohl bys mi nějak pomoct? Jo a mám pro tebe zbylý peníze za byt na první měsíc.“
To Christianovi pohladilo bubínek a tak navrhl: „Hele, Micku, dneska je všude zavříno, zejtra musim do druhý práce k výtahům, ale od čtyř mám čas, tak přijedu, vemu tě nakoupit a třeba seženeme nějakou vodu v lahvi. O těch co si mluvil, sem v životě neslyšel, ale dá se sehnat voda pro kojence, jenže je to trochu problém, ale tim tě nebudu zatěžovat. Tak v pět u tebe?“
„Super! Si hodnej, budu tě čekat.“
Druhej den Christianovi práce odsýpala. Během dopoledne udělal revizi ve dvanácti výtazích a to byla norma na čtyři dny, tak pak přejel na Černokosteleckou, že zkontroluje ještě jeden blok a bude mít týdenní normu splněnu. Tam ale nastal problém, protože výtah byl poměrně nový a zajímavý. Chris si prohlížel brzdu, osazení motoru, když najednou na něco sáhl a kontrolky zhasly. A sakra! Trochu to zkoušel zprovoznit, ale nedařilo se a neměl už čas. Tak rychle udělal zápis do knihy, jako že je vše v pořádku, a po schodech se plížil pryč z baráku. Už sahal na kliku domovních dveří v naději, že to projde, když za sebou uslyšel hlas.
„Haló, mladý muži. Co vy tady?“
Christian se otočil a koukal na mužíčka v montérkách, který mohl z fleku hrát ve filmu milicionáře.
„Já sem z družstva a chtěl sem udělat revizi výtahu, ale on nejede, tak vám sem někoho pošlu,“ snažil se vymluvit.
„Koukám, že nejede, ale když sem vás viděl přicházet, tak eště jel. A vy ste s nim taky vyjel nahoru do strojovny, nebo sem blbej?“
Christian mlčel a nevěděl co říct.
„Tak se hezky seberte, plavte nahoru a spravte to, když ste to posral,“ pokračoval nekompromisně dědek, postoupil o krok dopředu a šla z něj hrůza.
„Tak já se na to teda eště kouknu,“ nezmohl se Christian na odpor a vydal se zpět ke schodišti, přemítajíc co to bude za průser. Došel do strojovny a chvíli čučel na mašinu. Do prdele, co já s tim, vždyť tomu vůbec nerozumim, přemítal. Koukal na mechanismus jak husa do flašky, kopl do toho, pak mačkal knoflíky a pořád nic. Praštil do motoru pěstí, ale ten byl pořád zarputile mrtvý. Znovu mačkal zuřivě nějaké knoflíky, lomcoval brzdou, a pak praštil do skříňky z boku a najednou cvak a kontrolky naskočily. Nevěřícně zvedl ruce, aby se toho náhodou ještě nedotkl a něco neudělal, a najednou se motor rozjel, jak někdo výtah přivolal. Zhluboka si oddechl. Rychle vyšel ze strojovny a plížil se dolů po schodech v naději, že mužik už někam zmizel. Nezmizel. Stál v přízemí uprostřed chodby a usmíval se.
„Vidíte, že to de, když se chce. A co tomu bylo?“ ptal se se zájmem.
„Uvolnil se syntetizátor na křižáku, tak sem to dotáh a už je to v pořádku,“ vybafl Christian první pitomost, co ho napadla, „ a nashle, mějte se, přídu zase za tři měsíce.“ Vyběhl na ulici a běžel k autu, aby byl včas u Micka.
Panebože, co sem tomu dědkovi řek za blbost, doufám, že to hned zapomněl a nebude to někde hlásit! Přemítal, když nasedl do auta a vyrazil směr Dejvice.

Micka vyzvedl doma a ten mu slavnostně předal zbylé peníze. Z auta vyndal velkou nákupní tašku plnou několika menšími síťovkami a vyrazili na shopping do sámošky v mrakodrapu Hadovka. Když scházeli dolů s kopce ze Schramovky, koukal na panelák před sebou, zase si vybavil krásné chvíle, co na jednom z balkonů prožíval.
Kamarád ho seznámil s tím skvělým, veselým a přátelským chlápkem, co tam bydlel. Kterého když viděl v televizi, tak hned vypínal. Ale miloval jeho: „…zpíval konvalinkám vodopád, vodopád a lidi zapomněli lhát…“ Protože to byla tak ujetě socialisticky poetická, moralistická a optimistická písnička. Často ji s kluky zpívali v autobuse, když jeli z hokejového zápasu a měli z toho strašnou srandu. „Kukačka kukala, lákala šakala v noci té kouzelné, skály se objaly, děly se věci neuvěřitelné. Zpíval konvalinkám vodopád a lidi zapomněli lhát…,“ vyli sborem a chechtali se tomu patetickému songu, co zpívali Milan s Yvetou, a on nevěděl, že až ho pozná, nebude moct uvěřit, že ten tak trochu vizuálně ňouma, fantasticky balí o třicet let mladší holky a jeho s kámošem naučí chlastat u sebe na balkoně Johny Walkera z nachlazených plecháčků s ouškem. Nebo jim naservíruje svou specialitu, čerstvě vymačkané kubánské pomeranče, kterými zaléval Campari s ledem. Bože, to byla dobrota! Pil to u něj poprvé v životě a už na to nikdy nezapomněl. Dodnes měl dilema, jestli je v parném dni lepší orosená plznička nebo Campari orange, trochu cinklé sodou. Bylo to nerozhodně. A jaká byla s Milanem prdel! Usmíval se ve vzpomínkách, zatímco Mick nadšeně blábolil o nové práci a Rolling Stones. co mají přijet. a pak zjistil, že ho Chris neposlouchá, tak ho plácl do zad a udeřil na něj:
„Hele, znáš Miltona Friedmana?“
„Ne! Co to je za vořežpruta?“
„Je to otec americkýho ekonomickýho zázraku, ty debile! Přijede do Prahy a bude mít přednášku, pudu na něj, to bude něco!“
„Hm, to je Micku super, ale já znám pana Nováka. To je šéf tý sámošky, co tam teď dem. Volal sem mu a je to otec toho zázraku, že dostaneš pod pultem basu Korunní. To je voda, co je jen pro kojence na takovou kartičku, kterou nemám, ale známe se dlouho, tak ti basu nechal, a já mu dám tuhle velkou tašku, co nesu, aby to nikdo neviděl, a on nám je tam strčí. Tak ser na toho Freemena, Novák je teď důležitější. Až tam budem, tak ho hezky pozdrav, ať se nenasere, nebo máš příště utrum.“
Mick na něj tak trošku nechápavě koukal, ale nic neříkal. Když došli do sámošky a Christian ho představil panu Novákovi, tak hezky pozdravil, pan Novák se usmíval a všechno bylo fajn. Ale jen do té doby, než si Mick vzal vozík, začal projíždět prodejnou a házet do něj potraviny. To, co poznával, tam házel po dvou nebo po třech kusech, bez ohledu na cenu, jak byl asi zvyklý z domova. Za chvíli byl košík z poloviny plný a byl to nákup jak pro čtyřčlennou rodinu.
„Kolik máš peněz, vole?“ zeptal se Chris pragmaticky při pohledu do vozíku.
„Asi dvě stovky. Proč?“
„Protože tohle už máš nejmíň za tři, štyry kila, píšo!“
„Aha… Pučíš mi?“ zeptal se Mick bezstarostně, aniž by ho to nějak vykolejilo.
„Jo.“ Nelíbilo se mu to, ale protože měl v kapse pár tisíc a ani nevěděl kolik, přišlo mu blbé mu nepůjčit.
„Kolik mi můžeš pučit?“
Přemýšlel, kolik mu má půjčit, ale pak ho něco napadlo a navrhl: „Hele. Uděláme to takhle. Víš, jak když přijedeš do hotelu, máš někdy na pokoji košík s ovocem a na polštáři čokoládu jako welcome, jak sem viděl v jednom filmu. Tak tenhle první nákup chápej jako dárek ode mě, tvýho domácího. Bereš? Ale ne, že do vozejku nahážeš půlku sámošky!“
Mick se na Chrise zvláštně podíval a řekl: „Beru a nikdy ti to nezapomenu.“
Kecy v kleci. Pomyslel si Chris.
„Potřeboval bych nějakou polívku v prášku, kterou si mám koupit?“
„Ty v prášku sou hnusný, ale kup si tuhle,“ sundal Christian z horního regálu plechovku za šest korun a ukazoval mu ji. „Ta je…,“ nemohl si vzpomenout, jak se řekne anglicky čočka, tak si ukazoval na oko, pak si vzpomněl, „lens, je z lens.“ Vybavil si kontaktní čočky, co vymyslel pan Wichterle a proslavil tak Čechy po celém světě. Mick nechápavě kroutil hlavou, pak se najednou rozzářil. „Aha, lentiles, ty myslíš lentiles soup! Tu já miluju, a co ta vedle?“
„To je boršč a ta vedle gulášová, dělaj v těch konzervách jen tři druhy, sou výborný, ale ta čočkovka je nejlepší, i když ten boršč taky ujde.“
„Vemu si všechny a ochutnám je, mám rád polívky.“
Dokončili nákup, vystáli frontu u pokladny, Chris to zaplatil i s cenou za minerálky, kterou mu při příchodu pošeptal pan Novák u okénka, kde se vracely lahve,kde se ještě stavili cestou ven. Vyzvedli je nacpané do tašky, pečlivě zapnuté, aby to nikdo neviděl. Obtěžkáni nákupem vyrazili zpátky k Mickovi do bytu.
Když vyndali nákup a Mick netrpělivě otevřel lahev minerálky, ochutnal, přikývl a podíval se na Christiana.
„You are my hero! Thank you!“
„Rádo se stalo. Doufám, že ti pár dní vydrží a já ti zatim seženu další u nás v sámošce, nebo dáme Novákovi na pivo a on ti je bude schovávat. Ale musíš se naučit mu strčit tu tašku, a pak to zaplatit u pokladny. To nějak zmenydžujem, neboj.“
„Dáš si pivo? Jedno sem ti koupil.“ S radostí v očích sáhl do lednice a vytáhl tu největší hrůzu z české produkce, Pražana dvanáctku, fujtajbl. Ale Christian neměl to srdce ho zklamat, tak přikývl a nalil si trochu do sklenice.“
„Poď, sedneme si vedle a trochu pokecáme. Máš čas?“ navrhl Mick.
„Jasně, aspoň mi řekneš něco o svý práci,“ souhlasil Chris.
Vedle v pokoji mu Mick začal vyprávět o svém studiu, jak si dělal ještě různé nástavby, žil rok na Jamajce, kde si dodělal nějaké aprobace, a že dosáhl toho nejvyššího vzdělání v businessu, jakého mohl, a teď je nějaký MBA, a to že je hodně. A protože se v Československu rozjíždí „marketing economy“ a vlády spolupracují, aby sem mohla přijet spousta odborníků na business. Jeho vyslali jako průzkumníka, aby zjistil, jak se tady žije a na co se mají jeho budoucí kolegové připravit.
„Tak ty si vlastně takovej pátrací chroust?“ zasmál se Chris, ale Mick nerozuměl jeho pokusu o překlad, ať se všemožně snažil vysvětlit princip toho výrazu ze známé písničky. „Podle toho co tu vidíš, sem asi žádnej odborník dlouho nepřijede, když tu ani nemáme vodu. Viď?”
„Neboj, já myslim, že se to všechno rychle změní. Ale řekni mi něco víc o sobě, jak tady žijete. Mluvíš výborně anglicky a mně pokec chybí. Martin mluví skvěle, ale ostatní lidi ve firmě moc ne, tak je to trochu problém.“
Chris mu vyprávěl o svém životě v Americe, o hokeji, průvodcování, jak dělá výtahového technika a pytlíkuje to dohromady. O své rodině, a když Mick projevil zájem, že by je chtěl poznat, pozval ho příští víkend na oběd a on měl radost. Dopili zbytek piva a Chris se chystal k odchodu, když ho Mick ještě poprosil:
„Nevíš, kdo tady má xerox? Myslel sem, že ho budeme mít ve firmě, ale tam máme jen jeden starej psací stroj a nejsou zatim peníze.“
„Xerox? A co to je?“ ptal se Chris.
„Kopírovací mašina. Chtěl bych napsat dopis na stroji o tom, jaký to tu je, a potřebuju ho rozmnožit.“
„Tak ho piš přes kopírák, ty ti seženu.“
„Jenže já potřebuju šedesát kopií.“
„Aha,“ nevěřícně zavrtěl Chris hlavou, „nevim, ale zeptám se.“
Chris nakonec kopírovačku sehnal u kámoše na bytovém družstvu, a i když kopie byly hnusně šedomodrý, tak když je Mickovi přinesl, zas byl jeho „hero“.
Začali se kamarádit. Mick k Christianovi pravidelně docházel na jídlo a strašně mu chutnalo, pořád měl ten „pravej, studentskej hlad“. Lehával před televizí a záviděl Chrisovi MTV, kterou chytal přes dvoumetrový talíř zavěšený na obrovských šroubech za oknem díky receiveru, který si přivezl těsně před revolucí z Regensburgu. Rád si hrál s oběma synky a žvatlal těch pár českých slov, co se naučil. Ti ho milovali, protože byl sám takové velké dítě, a i manželka se na něj usmívala a všechno bylo tak nějak jednoduše krásný.