BLOGY 2015

Kancelář Blaník – já je prostě žeru!

Včera jsem byl při vaření oběda unaven uprchlickou krizí, Řeckem a jinými zprávami které jsou na čtyřiadvacítce omílány kolem dokola. Tak jsem hledal nějaký pořad, který by mi tuto mimořádně příjemnou chvíli ještě o něco vylepšil.

Plešatý, tlustý, vulgární a asi proto tak populární lopata kuchař by z přípravy mého pokrmu neměl radost. Vyhýbám se jeho receptům protože bych opravdu nechtěl mít pupek jako on, coby mezistanici k “nádhernému” ovarovitému somatotypu, co sedí na hradě jako symbol češství.

Grilovaná zelenina a krůtí prsa mi dávala jen dvacet minut času na to, abych našel pořad co mne bude zajímat. V televizi nebylo nic co by mne zaujalo, tak hurá na Stream!

Odvážné palce oukej, ale přece jen příliš mnoho intelektuálně zachmuřených tváří prezentujících své názory na to, jak by dělaly filmy kdyby to uměly. Ale jo, dávám jim lehký palec nahoru.

Pak mne napadla Kancelář Blaník. Kdysi jsem se na pár dílů koukal a i když humor jen těsně balancuje nad hranicí fekálu, pobavilo mne to. Tak jsem to zkusil znovu. Nejdřív jsem dal Virózu Ovčáček. Pavel Liška je pro mne malý bůh mezi českými herci a i příběh je vtipný, tak jsem se při vaření bavil.

Prostřel jsem si a k jídlu pustil starší díl, Jaňule a Peťule. To na talíři chutnalo dobře, ale díky tomuto dílu Kanceláře Blaník, to byl jeden z nejlepších obědových zážitků za poslední měsíce.

Herec v hlavní roli je skvělý a stejně i jeho dva kolegové. Námět mířící na “love story” Ťululuma, který ještě nedávno stál v čele naší vlády, a ordinérní samice, je brilantně konstruovaný. Zíral jsem a chvílemi smál tak, až mi málem zaskočilo sousto. Nechápal jsem jak je možné, že někdo tu situaci chápe úplně stejně jako já a ještě to dokáže tak vtipně a odvážně natočit. Že dokáže pranýřovat naší rádoby elitu národa, která na nás prosté lidi kouká shůry, ověšená klenoty od Cartier či kabelkami jiného světoznámého módního návrháře. Že si dokáže dělat srandu z našich spoluobčanů, novozbohatlických dacanů. Jaňule a Peťule jsou neskutečná dvojka, směle konkurující předcházejícím pitoreskním párům zdobícím naší politickou scénu v minulých letech. A v příběhu to schytali přesně tak jak si zaslouží! I když se třeba ze soudního sporu vykroutí, domnívám se že je moc dobře, že vox populi prezentovaný třeba jen dvacetinou národa která sleduje Kancelář Blaník, chápe jací jsou tito lidé ubožáci bez charakteru a cti, oblblí pocitem vlastní důležitosti a nedotknutelnosti.

Neskutečně jsem si pochutnal a to nejen na jídle které jsem při sledování pořadu konzumoval.

Pak mne napadla odvážně štěpná myšlenka.

Je to v naší zemi opravdu všechno tak na h..no, když máme možnost se ve veřejném prostoru tímto způsobem trefovat do bývalých či současných papalášů? Kdysi za totáče jsme v hospodě diskutovali o tom, kolik bychom byli ochotni obětovat za to, kdyby komunisti odtáhli do pr..le! Nabízené oběti byly obrovské! Tisíc piv, auto, manželka, tchyně:o) nebo dva roky bez sexuálního styku.

Přesto že na nás bolševik stále vykukuje, i když přiskříplý kamenem demokracie, už se ho nemusíme bát a přinášet žádné oběti. Penze sice nejsou nic moc, za přeplněné nákupní vozíky zaplatíme víc než naši sousedi směrem na západ a kvalita produktů je horší. K moři většina z nás létá jen dvakrát za rok tak je to všechno “svrab, neštovice” a důvod k blbé náladě. Je to opravdu tak a nejsme poněkud nevděční za blahobyt kterého si většina z nás užívá?

Asi to schytám když napíšu, že pro mne je svoboda projevu víc než nacpané břicho nesmyslnými pokrmy dle populárních receptů podporujících šílenství jídla. Je pro mne i víc než francouzské Alpy či pláž na Bibione.

Kancelář Blaník je pro mne symbolem svobody projevu a za to jsem tvůrcům a situaci v naší společnosti vděčný!

Těším se na další díly a doufám, že už se píše scénář týkající se dalšího arogantního blba, kterého už snad brzo zavřou a nebudu se muset na jeho obličej koukat při reportážích ze soudní síně.

Sakra! Teď jsem si uvědomil že tento blog není drtící a ostře kritický, ale spíš něco chválí. Tak to asi nikdo nebude číst a ani karmy nebudou. Ještě že mám jednu v koupelně:o)!

————–

Krása ženského tenisu negativně ovlivněná československou blbostí.

Každý s trochou estetiského cítění jistě uzná, že sledovat současný světový tenis je vrcholný zážitek.

V mužské části běhají po kurtech elegantní gentlemani, kteří se vzájemně ctí, umí přijmout porážku a dokážou vítězi pogratulovat. Už to sice není taková sranda jako když hrával John McEnroe a prošpikovával mače výbuchy vzteku a hádkami s rozhodčími, ale tenis se posunul vzhůru nejen finančně. Sice občas na kurtě vidíme některého z hráčů připomínajícího fotbalistu, kdy se zdá že účes či barevnost kérek je středem jeho světa, ale budiž, je to zpestření.

Při sledování ženského tenisu si každé mužské oko přijde na své. Ať už díky černé věstonické Venuši jménem Serena Williams, či tmavovláskám, ať už je to Ana Ivanovič nebo Julia Georges. Kráse blondýn dominuje Maria Sharapova, ale mně se stejně nejvíc líbí Andrea Hlaváčková protože je velmi sympatická.

Strašně rád sleduju jak do toho holky řežou a většinou jim to jde a to je hrozně sexy. Tenis je nádherná hra a když je ozdobena krásnými slečnami v elegantních oblečcích, je to zážitek.

Bohužel je ale poškozen českými či slovenskými komentátory. Oni za to chlapci asi nemohou, je to dáno jakousi československou arogancí, že je třeba každé tenisce, která není českého původu, zkomolit jméno přechylováním. Je to neskutečný hovadismus, ale je to asi rozkaz nějakého ústavu či úřadu, který nás “chrání” před světem, abychom nezdivočeli. Kdysi jsem slyšel na toto téma rozhovor se skvělou komentátorkou, tenistkou Sandrou Kleinovou, která odmítala jména hráčkám komolit a snad i proto musela v české televizi skončit. Pro mne bylo její komentování zážitkem, nejen pro její příjemný hlas, ale i proto že tomu rozuměla mnohem víc než kdokoli jiný. Její vyjádření že Martinu Hingis zná jako Hingis a ne Hingisovou, tak jí nejde z pusy aby jí jméno komolila, mělo logiku.

Možná dokážu pochopit, že některý ze zahraničních komentátorů zkomolí jméno Tomáše Berdycha na Berdyč, ať už proto že neví jak se to správně čte nebo že neumí vyslovit “ch” na konci jména. Vůbec ale nechápu, proč když má Sharapova koncovku jména stejnou jako Kvitová, my ji musíme jméno zkomolit na Šarapovová! Neměla by být Petra taky Kvitovová či sestry Plíškové Plíškovové nebo Hradecká Hradeckovová?

Vrcholem bylo ženské finále Wimbledonu, kde se sešly dvě tenisové generace a byl to krásný boj. Bohužel jsem byl znechucen stokrát do kola opakovanou zkomonělinou Muguruzuová nebo snad Mugurusoová, nevím, komentátor to tak drmolil, není divu, že mu nebylo rozumět. Domnívám se že zrakově postižení na tenis v televizi nekoukají a i ti by jistě nebyli na pochybách, že když hraje Serena Williams s Garbine Muguruza, jedná se o ženský tenis. Chápe to celý svět, jen my Češi či Slováci si musíme stále komolením jmen připomínat že hrají ženy. Že bychom byli tak blbí a jinak to nepoznali? Když hrávala Li Na a to se jistě v asijských jménech tolik nevyznáme, nikdo ji nekomolil na Li Naová. Rozum mi to nebere!

Komentátoři na Nově mají asi světovou úroveň když běžně používají termíny jako “chip and charge”, “winner” atd., ale pak příkladně maločeskoslovensky komolí tenistkám jména. Je to peklo.

Vrcholem bylo vyjádření slovenského komentátora že Martina Hingisová prijímá “standing ovations”.

Věřím že všichni kteří sledovali v neděli ráno komentář Petra Robejška ohledně situace v Řecku pochopili když řekl, že se sešli Merkel s Hollandem, že nešlo o dva chlapy. Nebo se mýlím?

Je obecně známo že ve slušné společnosti, když někdo někomu zkomolí jméno, je to nezdvořilé a trapné. Naši komentátoři jsou nezdvořilí a trapní stokrát za set.

Při sledování Wimbledonu jsme vizuálně byli v té nejlepší společnosti, ale díky doprovodnému slovu jsem si připadal jak někde na buranově.

Otevíráme se Evropě a světu po všech stránkách, neměli bychom se otevřít i tak že přestaneme komolit ženská jména?

Jsem přesvědčen že by to bylo nejen slušné, ale i praktické.

——————————

“Souboj mezi papírem a e-knihami? Zastrčte meče do pochev, je to zbytečné!”

Bývám svědkem diskuzí kdy se lidé do krve hádají co je lepší – papírové knihy nebo čtečky?
Je to stejné jako kdysi. Tehdy zarputilí zastánci dieselových motorů vychvalovali své miláčky jak jsou úsporní a “benziňáci” jim nadávali do líných řehtaček.
Teď už to nikdo neřeší, každý typ motoru má své výhody i nevýhody.
Nebo když se lidi přou kde je nejlepší lyžování. Jestli ve Francii, Itálii či v Rakousku. Samozřejmě je skvělé všude, když je sníh a slunce svítí, ale každý si hájí to svoje. Souboj ajfouňáků s androiďákama je též roztomile připitomělý.
V těchto případech ale uživatel musí volit jedno, druhé či případně třetí.
U čtení knih není taková volba nutná! Ideální je možnost používat všechny způsoby přenosu obsahu, včetně audioknih.

Souhlasím s argumenty zastánců papírových knih, že jsou krásný kus matérie a hezky voní. Naštosované v knihovnách též návštěvám vypovídají o naší intelektuální vyspělosti.
Souhlasím i s argumenty zastánců čteček že jsou lehké, skvěle se v nich listuje, po zapnutí se znovu otevřou na rozečtené stránce a do každé se vejdou mraky knih. Některé jsou podsvícené tak nepotřebují lampičky.
Audioknihy mají tu výhodu, že můžete “číst” při žehlení, jízdě autem, či joggingu.

Papírové knihy jsou krásné ale těžké. Tahat se s objemnými svazky na dovolenou je opruz, zejména díky limitaci váhy leteckými společnostmi. Číst papírovou knihu u jídla je složité protože se zavírá. Stránky je třeba zatěžovat slánkou či pepřenkou nebo něčím jiným. Tahat se s knihami do práce, aby člověk přečetl pár stránek v metru, není také příliš efektivní. A v posteli pod peřinou je třeba baterky tříbuřtovky, jak jsem byl zvyklý číst knihy v dětství, nebo čelovky, jak jsem to dělal donedávna, když partnerku rušilo světlo lampičky na nočním stolku. V těchto situacích jsou papírové knihy nepraktické.
Když si ale uvaříte čaj či nalijete sklenku vína a uvelebíte v ušáku s pěkně vázanou knihou na kvalitním papíře co lahodí dotykům bříšky prstů, je to nádhera.
Stejná nádhera jako když vám při běhu lesem čte do uší některý z klenotů světové literatury váš oblíbený herec, nebo při rozhlasové dramatizaci herců několik.
O nic menší krása není, když náhle zjistíte, že se partner na schůzku opozdil, máte půlhodiny čas a nevíte co s ním. Pustíte aplikaci v mobilu a kniha se vám otevře na stejné stránce, kde jste skončili doma ve čtečce a vy si můžete čekání zpříjemnit četbou. Doma se pak čtečka otevře tam, kde jste skončili v mobilu. Je to fantazie a skvělá možnost volby. Některá díla si koupíte na papíře, jiná v
e-podobě nebo jako audioknihu.
O budoucnosti e-knih nemůže být žádných pochyb a jsou východiskem jak pro nakladatele, tak pro koncového zákazníka. Kdo se o knižní distribuci nezajímá, neví kolik peněz se utopí do skladování a transportu na obchody, kolik obchody zaplatí za nájmy, prodavače a další provozní náklady. Trh je ale díky bohu stále silný, několikanásobně silnější než u hudby a filmů, tak tyto náklady unese. Problém nastává v okamžiku dotisků. Pokud se zájem o knihu ztenčí natolik, že se nevyplatí dělat dotisk, přesto že určitý zájem je, výše zmíněné náklady donutí nakladatele dotisk nerealizovat a titul zmizí.
To u e-knih nehrozí. Díky neustále se zvyšující kapacitě serverů v protikladu k jejich snižující se ceně, není žádný problém prodávat e-knihy téměř donekonečna i když prodeje klesnou natolik, že by to u papíru nešlo. Troufám si tvrdit, že digitálně zpracované tituly jsou téměř nesmrtelné.
Zastánci papírových knih též argumentují tím, že čtení ze čteček není dobré pro oči.
Připadá mi to legrační. Každý z nás stráví denně hodiny u počítače, televize či s mobilem u ucha nebo na něm rejdí po internetu a pak se bojí, že mu uškodí číst si před spaním ze čtečky?
Obava že by e-knihy mohly ohrozit knižní trh podobně jako jej drtí internet u hudby a filmů, je rovněž poněkud scestná.
S filmy je problém, že po releasu do kin, než se titul dostane do malobchodu na DVD či BRD, umístí jej piráti na servery a kdo chce ušetřit za lístky, předražený popcorn a pití v multiplexech, může si ho ukrást a podívat se na něj doma. Pak už většinou ztrácí důvod jít do kina nebo si koupit nosič i když kvalita je většinou nesrovnatelná. Je to zlodějna duševního vlastnictví, ale bohužel realita.
Když kniha vyjde zároveň i v digitální podobě, můžu si na některém z mnoha
e-shopů přečíst ukázku a pak knihu koupit jednoduchým způsobem za přijatelnou cenu. Funguje to skvěle, tak proč bych ztrácel čas pátráním po pirátských serverech abych si ji ukradl? To už snad dělají jen ti nejchudší. Ale ti to zas většinou neumí.
Mám silný a potěšující pocit, že knižní průmysl se s hrozbou internetu a krádežemi digitálního obsahu pere úspěšně. Že by digitální obsah byl hrozbou pro papír je zcela jistě blbost. Prodeje e-knih rostou, ale stejně jako propaganda hlásá, že prodeje vinylů (černých gramofonových desek) roste ročně o sto procent, je třeba vnímat, že když vzroste ze dvou procent na čtyři z celkově prodaných zvukových nosičů, je to sice potěšující ale žádná hrozba pro CD.
Podobně je to s prodejem e-knih. Dle posledních statistik tvoří v průměru české republiky přibližně dvě procenta z prodejů papírových. Takže nejsou žádnou hrozbou, ale radostnou alternativou.
Radujme se z toho že si u krbu můžeme číst papír, na dovolenou můžeme vzít sto knih v čtečce a neváží víc než dvěstě gramů a v tramvaji či metru číst z mobilů. Nebo si z nich pouštět audioknihy do uší.
Je skvělé že nové technologie dávají možnost volby!
Nebojme se jich, neodsuzujme je, radujme se z nich!

Ať už konzumujeme literární tvorbu jakýmkoli způsobem, je to úplně jedno.
Jde o obsah a ne formu.

Kontent je to co nás vnitřně obohacuje, proto čtěme třeba i ušima!
—–

Tak jsme čtvrtí, no a co!

Už po porážce od Kanaďanů v semifinále jsem četl různé názory pivních hokejových stratégů na situaci v českém hokeji. I když ne pivní, tak jsem taky stratég, takže si myslím že tomu rozumím jako každý jiný Čech.
S tím rozdílem, že já tomu skutečně rozumím:o)!

MS v Praze je velká výzva, ale zároveň i hrozba. Hrozba že když bychom úplně vyhořeli, národ rázem přestane své idoly milovat, začne je proklínat a ti chudáci aby chodili kanálama, jak se kdysi říkalo. Fanoušek je vrtkavý běsný dav i když tomu letošnímu českému, co jsem viděl v televizi, nelze upřít sportovního ducha. Neslyšel jsem při prohře s Američany žádné pískání, na led nelétaly kelímky s pivem a diváci povzbuzovali naše kluky do poslední chvíle souboje o medaili i když už byla ve třetí třetině téměř beznadějná. To se mi líbilo!
Taky se mi líbilo jak makali i když to už byl za stavu 0:3 ztracený boj. Dnes jsme vyhrát nemohli, nelepilo to! Jsou dnové kdy to prostě nejde. Naši nebyli horší, ale ten malej, kulatej, placatej nesmysl do americký branky nechtěl. A o tom současný hokej je. Až na malé výjimky už nejde o sehranné akce, signály, geniální přihrávky před první tyčí, kdy křídlo ujede podél manťáku a pak dá zadovku najíždějícímu centrovi a ten to pošle pod víko. Hokej už není o chytrosti a vyčůranosti ve které český národ vždy vynikal nejen v hokeji. Teď je to o síle, jednoduchosti a o náhodě. Dojet za červenou, nahodit to na zadní mantinel, tam to vybojovat a když se to povede, dát to bekovi který to pere přes pět těl někam do prostoru branky. Buď to projde, nebo se to nějak odrazí a když to lepí, tak to někdo dorazí. Nebo z jakékoli pozice střílet na branku v naději že to tam spadne. Samozřejmě že lze vidět i momenty kdy jde pěkná přihrávka “mezi kozy” jak se říká prostoru mezi kruhy a hráč najíždějící z druhého sledu, střílí. Hokej se oproti minulým letům dramaticky změnil. Současným imperativem je střelba ze všech pozic a převládají souboje po rozích, zatímco dříve to byly chytré akce a přihrávky do volného prostoru. Hokej nového tisíciletí je o poznání rychlejší nežli ten na konci minulého století. O to je obdivuhodnější co předvádí J.J.!
V minulosti bychom určité pasáže zápasu nazvali zběsilou holomajznou, ale teď se to tak hraje.
Přesto jsou některé zápasy strhující i když většinou nepadají krásné branky. Převážně jsou to rány naslepo do skrumáže kde útočníci stíní brankáři. Někomu to proletí do branky a jinému ne. Dnes jsme měli jasnou střeleckou převahu, ale prostě nám nebylo dáno.
Být čtvrtí v tak vyrovnané světové špičce není vůbec špatné i když bychom klukům přáli medajle. Jenže jsme taky mohli skončit ve čtvrtfinále. Kde jsou ty časy, kdy jsme se přetlačovali jen s Rusákama a Švédama, Kanaďani kvůli Stanley Cupu posílali druhořadé týmy, Američani byli outsideři a když jsme prohráli s Finy, byla to mezinárodní ostuda. Že dáme Francouzům nebo Švýcarům desítku se považovalo za samozřejmost.
Skončily hokejové školy, kdy ta česká, vycházející ze zajištěné obrany s bránícím levým křídlem, chytrým centrem a bleskurychlým pravým křídlem slavila úspěchy. Teď hrají v podstatě všichni stejně a přijali kanadský způsob hry. Na vymýšlení nějakých chytrostí už není čas. Hráč musí být rychlý, tvrdý a navíc zatraceně silný aby obstál v nekonečné řadě soubojů u hrazení v rozích hřiště. V tom ale, snad s výjimkou J.J., nijak nevynikáme. Navíc se našim pilířům příliš nedařilo a někteří byli přes veškerou snahu střelecky značně impotentní a minulé opory neviditelné. Obrana byla děravá a i když o kvalitách Růžičky coby kouče nemůže být pochyb, prostě se to nesešlo.
Vzhledem k těmto skutečnostem považuji čtvrté místo za jednoznačný úspěch i když bramborová medaile ještě nikdy nikoho nepotěšila.
S ohledem na výsledek finále a debakl který připravili Kanaďani Rusákům, se jeví náš zápas s novým Mistrem světa v úplně jiném světle. Já tvrdím že mezi rozšiřující se špičkou může vyhrát každý s každým a je to otázka momentální situace nebo štěstí. Vůbec se toho slova nebojím. Vemte si finále! Kanada měla mimořádnou formu, ale… .
První gól náhodný od brusle. Při druhém neprůstřelný ruský golman, který měl svůj den v zápase s Amerikou a nedali by mu gól ani kdyby hráli ještě další tři třetiny, zakopne o tyčku. Třetí trefí Crosby tak, že je to nádhera, ale taky to mohla být jen tyč nebo vedle. Zavřel oči, poslal to nahoru a spadlo to tam. Bezva! I ta přihrávka na něj byla náhoda, že se to hráči tak geniálně odrazilo od špičky hole. Samozřejmě že to chtěl a když se daří tak se to povede. Když se nedaří, nespadne tam nic. Je hrozně tenká ta stříbrná linka mezi vítězstvím a prohrou! Kdyby dali první blbý gól Rusáci, kdoví jak by se vše vyvíjelo a třeba by pak na pr..le padali kanadské hvězdy, jako se to najednou začalo dít moloďcům.
Až mi jich bylo líto, ale aspoň mi dnes ruský turisti pod oknem neřvou “Russia” jako včera, z čehož se mi malinko ježily vlasy.
Jenže na “kdyby” se nehraje. Ale taky se ve sportu nehraje na to, že je prohra tragedie. Kdo chce jen vyhrávat ať se na sport vykašle a dá se k nějaké kapele.
Jsme malinkatý národ s historicky vysokými hokejovými ambicemi, ale svět se mění.
Netruchleme, třeba nám to za rok půjde mnohem líp nebo bychom byli za čtvrté místo vděční.

Vždyť je to jen sport.

A proto: “Hoši Děkuju! Byli jste bezva tým i když to nevyšlo!”
——

Zábavná svěžesti, tvé jméno je Nestydaté plavky!

Ta kniha mne nijak nelákala. Spisovatele jsem zatím nečetl, i když jeho dílo Mládí v hajzlu jsem měl v knihovně, ale přesto že název zněl dobře, upřednostňoval jsem jiné autory. Taky jsem nechápal co může být zábavného na plavkách i když nestydatých. Knihu mi doporučil kamarád a přesto že o něm vím, že má na literaturu vkus, obával jsem se jestli tentokrát nešlápl vedle. Řekl jsem si, že dám knize pár stránek šanci a pak se uvidí. Nebyl jsem ani nadšený z jejího provedení, protože jakýsi polopaperback nevzbuzoval důvěru, ale unaven těžkými díly, i když krásně vázanými co jsem právě dočetl, řekl jsem si že nějaká sr..ka bude aspoň rozptýlením.
Nalil jsem si skleničku dobrého červeného abych případný brak lépe trávil, uvelebil se v ušáku, dal si nohy na podložku a se zíváním se pustil do prokousávání příběhu o nějakých pitomých Nestydatých plavkách.
Polknul jsem naprázdno když jsem zjistil, že sklenička, kterou si podvědomě přikládám ke rtům, aniž bych oči odtrhl od textu, je prázdná. Zírám že už jsem na dvacáté stránce a text nejen nedrhne, ale sviští jak stádo divokých mustangů americkou prérií.
Znovu kontroluju jméno autora a mám podezření, že musí být nějakým zakukleným Čechem, píšícím pod pseudonymem. Vtip a radost které na mne z prvních stránek dýchly, snad nemůžou být dílem nějakého zas..ného Američana!
Jdu k počítači a gooogluju. Nojo, fakt! C.D.Payne je Američan a není rodák z Ořechovky nebo Palmovky! Možná že i díky skvělému překladu jsem získal mylný dojem.
Pokud bych se chtěl profilovat do inteligenta, tak bych napsal, že jsou v díle perfektně vykresleny interpersonální vztahy.
Pokud se na to vykašlu a napíšu co opravdu cítím, tak je neustálá Colmova snaha přefiknout nějakou buchtu, jedno jakou, velmi vtipně a citlivě popsána. Charaktery samiček z jeho “stádečka” jsou bezvadně kontroverzní, každá je “jiná než ty ostatní” a při tom je chce všechny.
Jedna má kozy jak vozy, jiná je nadržená jak stepní koza a další mu dává pořádně zahulit hraným nezájmem.
Chvílemi jsem získával dojem, že cílová skupina pro tuto knihu musí být kluci mezi dvaceti a padesáti, ale protože vím, jak je tato představa iluzorní, nemám pochyb, že se bude líbit i dívkám mezi patnácti a sedmdesáti. Oprava! U knihy se jistě pobaví i kdejaká osmdesátiletá babička a určitě se tam ve svých vzpomínkách najde.
Trochu autora podezírám že odflákl rešerže! Díky Googlu kdekdo ví, že bikiny nevymyslel překližkář ze severu Kalifornie, ale Francouzi, dávno před tím než se odehrává děj.
My tolerantní uznáváme, že když vesele věříme tomu, že lopatu vymyslel sovětský občan Lopatěnko, jak nás kdysi v Semaforu skvěle bavili Evžen Jegorov s Ferdinandem Havlíkem v roli hrobníků, přijmeme, že nás může bavit Payne představou, že bikiny vymyslel překližkář, protože uměl řezat trojůhelníky.
“Situace”, kdy je rozmazlený synek svým “stařešinou” jak nazývá otce, vyslán z civilizace do nějaké pr..le, aby řídil výrobu hrůzostrašných plavek, je už sama o sobě vtipná.
“Komplikace”, kdy se hrdina vehementně snaží “zasunout” a nedaří se, přináší čtenáři spoustu zábavných okamžiků.
“Rozuzlení” sice trochu zaostává za očekáváním a zdá se být poněkud odfláknuté, ale v tomto případě není cílem cíl, ale cesta k němu.

Cesta kterou putuje hrdina, přináší na na tvář úsměv a do duší pohodu.

Payne není Pain! Payne je Pleasure!

Pokud si přečtete nestydaté Plavky, Pochopíte, že Payne je Pozoruhodný a má minimálně “4 P” pokud ne všech 5!
———-

Rowlingová při změně pohlaví zapomněla na “koule”!

Asi si řeknete, že jen blbec si napřed poslechne druhý díl série Roberta Galbraitha Hedvábník, napíše docela ucházející recenzi a teprve potom dá díl první – Volání Kukačky a roztrhá ho na cucky.
Na mou omluvu budiž napsáno, že jsem až při poslechu druhého dílu zjistil, že existuje i první v audioformě a byl jsem ještě plný síly k toleranci.

Ta mne přešla hned po několika prvních kapitolách poslechu, kdy se ve mně začal umocňovat odpor k nesmyslně detailním popisům kdejaké pitominy zasetý už během poslechu Hedvábníka. Přes příjemně atraktivní vraždu v prostředí modelingu se děj brzy rozpliznul v desítky odboček a sáhodlouhé dialogy hlavních protagonistů. Začala ve mně vzrůstat touha zařvat slovníkem hlavního hrdiny: K..va zkrať to!
Detektiv Cormoran Strike, drsný hromotluk, syn feťačky a rockera, jednonohý veterán z války v Afgánistánu a bývalý boxer si přes typologii, která by mi mohla být blízká, mé sympatie nezískal.
Neumím přesně vyjádřit proč. Mohl bych popsat stránky, proč jsou mi jiní detektivové, snad s výjimkou slečny Marplové, která není moje krevní skupina, tak sympatičtí. Proč jim držím palce a dýchám s nimi při řešení jejich případů. Cormoran mi je, abych se opět vyjádřil slovníkem autorky či překladatele, celkem u pr..le.
Když se pak úplně rozsype z toho, že se jeho bývalá láska zasnoubila, ta trocha sympatie, co jsem k němu cítil, se silně ztenčila. Chápu že takhle nějak si žena spisovatelka představuje ideálního muže a hrdinu ženských srdcí. Drsoně s citlivou dušičkou, vnitřně trpícího a rozervaného z ukončeného vztahu. Budiž! Proti gustu žádný dišputát, vkus čtenářů je široký a jistě to nějaké hospodyňky ocení.
Já naopak oceňuju svěže popsanou postavu jeho asistentky Robin a vykreslení jejich vzájemného vztahu. Ty části mne fakt bavily. Stejně jako interpretace Petra Olivy, díky jehož variacím na různé figury děje (brilantní je ztvárnění kamarádky oběti Rachel či samozřejmě homosexuálního módního tvůrce) se rozsáhlé dílo dalo přežít.
Dokážu pochopit snahu autorky ztvárnit reálný svět ve všech detailech a předvést své mistrovství postřehu a košatého popisu. Nepřipadá mi ale nezbytně nutné přespříliš často popisovat, jak Cormoran čurá či kaká. Naopak mne upoutalo stylové použití vulgarismů i toho nejhlubšího zrna, které nebylo samoúčelné a přesně zapadalo do situací, kam se hodilo. Zde je třeba vzdát hold překladateli.

V románu mi chybí dva základní prvky detektivky: napětí a tah na branku. Pokud bych použil sportovní žargon. Děj místo aby se řítil středem k dobytí svatyně soupeře, v tomto případě vraha, motá se někde po rozích hřiště. Divák (v našem příadě posluchač) ztrácí zájem ty nekonečné kudrdlinky sledovat a odchází na buřta či kelímkáč. Finále sice přechází v přítomný čas, aby se zvýšila dramatičnost, ale souboj hlavních aktéru na život a na smrt, je šedý a nijak zásadně mne nezaujal.
Pomocí architektury bych se vyjádřil, že Galbraith/Rowlingová staví “podnikatelské baroko” v době, kdy frčí funkcionalismus. Nicméně i novozbohatlické stavby, hyzdící naši krajinu, mají určité segmenty zajímavé a vkusné. Když se to ale splácá dohromady, okořeněné nezměrnou fantazií tvůrců, vzniká paskvil jako v tomto případě. Ale i ten se mnohým mnohým může líbit.
Proto jsem si jist, že i zmiňovaná audionahrávka najde spoustu uší, které potěší.
Do mých už ale další příběhy kleštěnce Galbraitha nesmí, mají plot! Leda že by mne zavřeli nebo bych umřel. V kriminále či v hrobě musí být hrozná nuda, tam bych to snad snesl. Možná všech dalších šest dílů co jsou avizovány.

Závěrem
Světem běží dvě šuškandy proč si Rowlingová dala mužský pseudonym a jaké byly reakce čtenářů. Dá se jí přičíst k dobru, že nechtěla aby se knihy prodávaly díky jejímu jménu, ale na základě toho, jaké skutečně jsou.
První šuškanda říká, že knihy měly úspěch, tak se přiznala, že je píše ona.
Druhá tvrdí, že Galbraith byl propadák, tak se publisher naštval a pustil do etéru, že je píše Rowlingová. Prodeje hned vylétly k oblakům.

Hádejte čemu věřím já.
———

Rowlingová i po změně pohlaví píše skvěle!

Spisovatelka která svojí kreativitou ovlivnila literární trhy (a nejen ty) posledních let, se vydává do nových dimenzí. Fenomén Harry Potter byl tak mocný, že některá nakladatelství svoji ekonomickou historii dělí na období před, během a po Harrym. Není tedy pochyb, že autorka je obdařena mimořádným talentem a jistě stojí za to si její další knihu přečíst či poslechnout.
Zůstává mi tajemstvím proč si změnila nejen jméno, ale i pohlaví a detektivní příběhy píše pod mužským pseudonymem Robert Galbraith. Že by marketinkový tah? Pokud ano tak jej nechápu, protože knihy jsou v knihkupectvích prezentovány jako: “Nový detektivní román Joan Rowlingové!”
Tloušťka knihy, ne příliš vhodná pro detektivní žánr mne odpudila, tak jsem se rozhodl si ji poslechnout v audio formě.
Knihy do ucha mají tu mimořádnou výhodu, že se díky novým technologiím dají “číst” při jízdě autem, vaření, žehlení, procházce či sportování.
Mají tu nevýhodu že do vašich představ vstupuje další fenomén, kterým je hlas interpreta a silně je ovlivňuje, ať už pozitivně či negativně.
Hlas herce Petra Olivy svým agresivním zabarvením zprvu rozptyluje, ale když si na něj posluchač zvykne, musí obdivovat jeho mistrovství. Změna poloh při dialozích mezi různými pohlavími či postavami s různou charakteristikou povahy je fenomenální. Myslím že se zcela právem řadí mezi takové mužské mistry hlasu jako byli či jsou Moravec, Hrušínský, Tříska, Lukavský, Adamíra, Jiřího Lábuse nevyjímaje. Hudební předěly, jazzově zabarvené, jsou dobře volené a dokreslují atmosféru příběhu.
Obsahově lze dílo jako celek hodnotit lehce pozitivně i když má spoustu slabých stránek. Citáty na začátcích kapitol jako by měly jediný smysl, ukázat jak je autorka sečtělá. Poněkud zbytečné. Některé pasáže se zdají být nadbytečné a rozvláčné. Snad z přesvědčení, že hodnotná literatura musí chvílemi nudit, protože jen braky se čtou jedním dechem. Chápu že ve svém postavení se autorka nemusí řídit obvyklou radou korektorů “škrtat, škrtat, škrtat”, ale dílu by prospělo, kdyby bylo minimálně o třetinu kratší a získalo tak na tempu.
V téměř dvacetihodinové stopáži nahrávky jsou ale tak skvělá místa, že stojí za to ta méně zábavná protrpět. Za skvěle vykreslený považuji vztah Robin se svým snoubencem, komplikující spolupráci s Cormoranem. Neustále se opakující popisování Strikeových problémů s kolenem je naopak únavné, stejně jako poněkud zmatené popisování jeho ekonomické situace. Jednou nemá na taxíka, pak si bez problémů pronajme auto o jede stovky mil si pokecat s jedním z aktérů příběhu. Rowlingová/Calbraith už asi poněkud ztrácí povědomost o ekonomických problémech prostých lidí.
Nechutná rituální vražda, jejíž důvod není vysvětlen, spolu s druhou linkou příběhu, utápějící se v úchylných popisech putování zavražděného v jeho údajném díle, jsou tak poplatné střednímu proudu současné literatury a filmu, že si posluchač říká, jestli to má Rowling/Calbraith zapotřebí.
Doměnku že vykrádá severské autory s charakteristikou hlavní postavy detektiva odmítám, protože pokud tak činí, upíná se k charakterům postav Dicka Francise. Jeho hrdinům už chyběly všechny možné končetiny a přesto to byly postavy tak sympatické, že jim čtenář držel palce se zatajeným dechem. Vykreselní Cormorana Strikea je v Hedvábníkovi tak vágní, že si čtenář či posluchač nedokáže vybavit jak vlastně vypadá. K tomu téměř sedmdesátiletý hlas Petra Olivy vzbuzuje dojem, že se jedná o nerudného starce.
Přes všechna výše zmíněná negativa si dovoluji tvrdit, že potenciální kupec audio nahrávky, získá za své peníze hodnotný produkt, který jej nejen pobaví, ale i vnitřně obohatí.
————-

Ta ženská je nejen krásná, ale i šikovná! Je to vůbec možné?

V minulých týdnech nebojácní zesměšnili symbol a státníka. Vyvolalo to masakr v Paříži a hackerský útok na server producentské firmy Sony Pictures Entertainment.
Francouzský plátek možná bojuje za svobodu slova a novinářům za to stojí zemřít, ale za co bojuje film Interview zesměšňující korejského vůdce mi zůstalo utajeno. Bez váhání jej řadím mezi tři nejblbější filmy které jsem v životě viděl. Po bok Krausova Městečka a Havlova Odcházení. Něco světu ale ten film dal. Korejští hackeři díky němu zveřejnili komunikaci hollywoodských bossů, kde se jeden z nich vyjadřuje o Angelině Jollie. Říká něco v tom smyslu, že je úplně blbá a bez kouska talentu. Plně v souladu s nestorem hororů Alfredem Hitchckockem, jehož vyjádření, je přinejmenším zajímavé. Nesouhlasím ani s jedním! Vím že je spousta herců co jsou skvělý lidi i když se mezi nimi samozřejmě najde i velká část idiotů, jako v každém segmentu společnosti (promiňte paní Švorcová, pokud jsem se vás dotknul).

Viděl jsem naprostou většinu filmů ve kterých Angelina Jollie hraje a i když některé nebyly můj šálek kávy, troufám si tvrdit, že nejen že je velmi krásná, nelze jí ani upřít herecký talent. A teď dala všem umaštěným hollywoodským tlustoprdům co uráží její schopnosti pořádnou facku. Ujala se režie a já se musím přiznat že i když bych tomu nevěřil, zatraceně dobře.
Kritika a akademie rve její film na kousky, protože co si to vůbec dovoluje se sr.t do světa malopinďourníků s obrovskými egy, kozatice jedna? Pokud se ale kdokoli podívá na film bez předsudků (watch without prejudice), musí uznat že je přinejmenším dobrý.

Už při prvním pohledu vypadá spojení bratří Coenů s Angelinou Jollie, na spolupráci při zpracování příběhu z druhé světové války, poněkud paradoxně.
Jeden si říká jestli to žijící legendy současné kinematografie mají zapotřebí, svěřit svůj scénář herečce bez valných filmových zkušeností. Pro méně znalé z jejich dílny vyšly takové skvosty jako Big Lebowski, Fargo, No Country For Old Men, True Grid a další slavné filmy. První hraný film režírovaný A.J., zabývající se konfliktem v Srbsku byl propadák a kritika i diváci ho rozervali. Ale asi Coenové věděli své a výsledek to potvrzuje.
Unbroken (Nezlomný) určitě propadákem nebude o čemž svědčí nejen tržby ale i rozporuplnné kritiky, které vypovídají o tom že je dobrý, protože jen plytké filmy nevyvolávají polemiku a dav je žere bez výhrad.
Samozřejmě má i slabé stránky a tou základní je délka. Jako by se američani nemohli zbavit zvyku že všechno musí být XXXL jako kýble popcornu či litrové kelímky s Colou. Stopáž dvě hodiny dvacet je trochu moc a některé scény by potřebovaly sestříhat aby film dostal tempo. Ani skvělá kamera to nedokáže zachránit.
Rovněž důraz kladený na americkou nezdolnost v kontrastu s japonskou krutostí je až příliš prvoplánový.
Přes všechny tyto nedostatky je film ve většině scén strhující, skvěle zpracovaný a je podívanou která stojí za to. Epilog prozrazující, že se opravdu jedná o příběh skutečného člověka je dobrou tečkou.

A.J. zatím nelze srovnávat s tak skvělými režiséry – herci, jako jsou Robert Redford či Clint Eastwood, ale je povzbuzující, že další krásná žena dokáže nejen vystrkovat prsa, vrtět zadkem, rodit děti a vládnout u sporáku, ale i točit filmy.

Tou první je Charlize Theron která se nechala zohyzdit a vyprodukovala Zrůdu, kde za hlavní roli dostala Oscara, získala šestadvacet dalších ocenění a šestnáct nominací. A ta je ještě ke všemu blondýna!

Nemají to děvčata v macho světě lehké, proto je obdivuju a držím jim palce.

Jsem přesvědčen že si to zaslouží!
————–

Kněz, Novinář a Žid

Nedávno jsem se rozčílil a e-rozeřval na jedno medium, které se rochnilo v tom jestli na Australian Open Murrayova samička křičela na Berdycha že je hovado nebo hovado český. Sám náš nejlepší tenista poprosil novináře: “Chlapi fakt ten konflikt neřešte, prosím! To ke sportu patří!” A druhý den když jsem otevřel to stejné médium, šťourání mrtvému v análku pokračovalo přes celou stránku sportovní rubriky a o tenise nikdo nepsal. Naštvalo mne to a závěrem jsem jim napsal že se nedivím, že novinařina je po politice nejméně respektovaným povoláním, když si svůj mrzký peníz vydělávají tak podlým způsobem. Uznávám že to je zlé generalizování a že i novináři jsou různí, zvlášť někteří.
Jednoho jsem měl vždycky rád a konečně ho vystopoval. Moravce mám taky rád a smekám před jeho profesionalitou. Líbí se mi že je gay a netváří se jak někteří ostatní, že se to musí dávat na odiv, protože je to hrozná móda a kdo je gay je lepší než my staromódní heteráci. Pro mne je otázka kdo s kým spí a jak nepodstatná a jen jsem rád, že už není homosexualita trestná, jako byla v Anglii ještě v padesátých letech minulého století. Příšerná představa že je trestali za takovou blbost!
Můj favorit asi gay není a i kdyby, umí skvěle moderovat. Se svojí kolegyní Drtinovou, která je roztomilá tím jak špičatou bradičkou klove do svých hostů snažíc se je hašteřením zahnat do kouta jak na ČT frčelo před pár lety, tvoří vyváženou dvojku. Dnes jsem se o tom přesvědčil když jsem objevil jejich pořady na internetu a zpříjemnily mi chřipkové odpoledne.
Pan Veselovský zpovídal pana Halíka a šefredaktora Respektu pana Taberyho ohledně pařížského atentátu na redakci přesoleného časopisu. Několik lidí mi doporučovalo ať se na to mrknu, že Halík mluví velice moudře, protože nejde s davem ohledně názoru na volnost projevu.
Chvílemi jsem s Halíkem souhlasil, ale když jsem se mu pozorně díval do očí, neviděl jsem v nich tu vyhlášenou dobrotu a empatii církevních představitelů, která by tam měla být. Viděl jsem jen tvrdost a pohled dravce, který čeká na moment kdy je třeba ve jménu církve udeřit.
První legrační náznak přišel ve chvíli kdy zdůrazňoval, že by chápal karikatury církve v dobách kdy byla mocná, ale teď že už je přece slaboučká, tak proč na ni útočit? Hezký pokus! Až jsem se málem nad tou ubohoučkou firmičkou rozplakal a šel jim hodit korunku do kasičky. Nad tou chudinkou co si v době krize a ve znamení pokory a lásky k bližnímu svému vyboxovala, že jí jen v Česku máme v příštích letech zaplatit šedesát, sedmdesát či kolik miliard? Chudinka majinká!!
Pak konečně vykouklo jádro pudla. Vždyť on ten časopis nakreslil panu Marii jak rodí prase! A jak si to Svatá Trojice rozdává na nebesích v “threesome”.Tak odtud vítr fouká! Ne chápání muslimských bratří, že jim zesměšnili Proroka, ale odsuzování proto, že i nám zesměšnili naše modličky!
Vrchol ale přišel na konec. Pan Tabery mluvil moudře a s ním jsem souhlasil podstatně více i když zprvu ne. Pak se ho ale Halík nevinně zeptal: “Kdyby vám zesměšňovali holocaust, taky by se vás to asi dotýkalo, že?”
Zarazil jsem se, nechápal, ale pak mi to došlo. Pan Tabery je asi žid. Ale jak to ten Halík ví? Není on rasista v tom pravém slova smyslu jak to chápu já? Že se lidé ve slušné společnosti nedělí na druhy podle původu a barvy kůže ale odlišují se pouze různou úrovní svých osobností? Pro rasisty je původ prvořadý! Halík zasadil Taberyho do škatulky žid, tudíž by měl uvažovat jinak než on a zesměšnění holocaustu by mu mělo vadit. Ale proč? Já asi nejsem žid, ani nevím, ale určitě jsou mezi mými kamarády spousty židů a neřešíme to! Koho to zajímá, copak jsme blbci? Pokud se tím nechlubí jako kdysi Fischer nebo Železný, co si připlácl Davidovu hvězdu, nasadil jarmulku a šel se exhibovat do televize a na Staromák. I mne by naštvalo kdyby někdo zesměšňoval holocaust protože to byla příšerná kapitola v lidských dějinách a věřím že by to dráždilo i každého jiného soudného člověka. Halíka samozřejmě ne, protože to se vraždili “jen” lidi, ale kdo se dotkne náboženských symbolů běda mu!
Nechápu jak může Halík srovnávat holocaust s pannou Marií a Alláhem! Je normální?
Abych byl ale konkrétní! Taky mám oblíbené bájné postavy ale kdyby někdo namaloval Bajaju, jak místo aby saň zabil, nechá si všema sedmi hlavama dělat orál, nebo Vinnetoua jak si to rozdává s Old Shatterhandem, asi bych to nesrovnával s vyvražděním milionů lidí.
Že ani já bych neměl srovnávat Bajaju s Ježíšem a Marií? A proč ne? Protože v Marii věří mnohem víc lidí? To je ale jen otázka propagandy či promo kampaně chcete li, o kvalitě či pravdivosti příběhu to nic nevypovídá. I lyšák Halík do diskuze podšoupnul jedno z církevních dogmat a nikdo se nad tím nepozastavil a blábol o neposkvrněném početí už se šíří éterem jako samozřejmost stejně jako o stovky či tisíce let dříve.
Třeba se najdou v církevních řadách i kněží kteří chtějí konat dobro a neberou církev jen jako silnou politickou stranu vhodnou k uchopení moci, ale když jsem si udělal oblíbený pokus, vyšlo mi že Halík to určitě není.
Zkuste to taky. Stáhněte zvuk ať neslyšíte ty hebké řeči, dívejte se mu do očí a budete koukat co uvidíte. Brrrrrr! Ne nadarmo se říká oko do duše okno.
A pan Veselovský… , ten byl skvělý jako vždycky!
Posílám mu palce, karmy a jsem rád že můžu něco pochválit!
———–

Člověk člověku vlkem. Soudce a politik hyenou?

Tenhle blog jsem nechtěl psát! Kamarádka, manželka kamaráda je soudkyně, mám ji rád a v minulosti mi dost pomohla. Kamaráda mám taky rád a když mi v Cafe-Cafe na moji výhradu vůči doplatku soudcům řekl: “A to kdybys věděl kolik dostane, tak by ses z toho po..al!” Oba jsme se srdečně zasmáli. Snad mi odpustí.
Můj jiný kamarád je penzista. Z poloviny správnej chlap dle rčení, že správnej chlap smrdí jako kozel a je permanentně nas…ej. On nesmrdí.
Když nadával na situaci v naší zemi, jak je všechno úplně na ho..o a že je mu líto dětí, že ani ty se určitě změny nedožijou, snažil jsem se ho přesvědčit že je vůl a že se mýlí. Dle statistik patříme mezi cca čtyřicet nejšťastnějších zemí světa a jelikož je nás jen deset mega, tak mezi prťavoučké procento šťastlivců ze všech lidí na zeměkouli. Taky jsem mu připomněl, že mu zvedli důchod o dvěstěpadesát korun, tak ať sklapne.
Nedal se a mlel furt dál. Jak píšu, děsně správnej chlap.

Živě si ještě pamatuji, jak když jsem se rozváděl, soudce odročoval stání a vážně listoval diářem až navrhl termín za tři měsíce, že dřív nemá čas. Mé mrštné oko ale sledovalo stránky kterými listoval a viděl jsem, že jsou zoufale prázdné. Pochopil jsem střelhbitě, že stejně jako sportovec potřebuje určitý čas k regeneraci po výkonu i soudce potřebuje tři měsíce, aby se po vyčerpávájícím půlhodinovém stání dal do fazony. Budiž.
Když byla na paškálu Klausova amnestie, všichni řvali že je zkorumpovaný šíbry aby jim dal generální pardon. Oponoval jsem, jak už je mým zvykem, že ale co ti nevinní? Ti, jejichž soudy se táhnou už víc jak deset let a pro “přepracovanost” soudců pořád nemůžou získat osvobozující rozsudek? Jak ti k tomu přijdou? Samozřejmě že jsem byl stádem, zmasírovaným sdělovacími prostředky, jak Berka dostane zpátky pět milionů, zatlučen do země. Mimochodem dostal je Berka? To by mne fakt zajímalo!
Teď se dozvídám, že jedna pilná soudkyně zjstila, že jejich platy jsou vypočítávány špatně, protože se do nich započítávají i částečné úvazky, tudíž to snižuje základ k výpočtu. A tak je to i u jiných pobírajících plat ze státního rozpočtu. Takže by se měly navyšovat tisíce poslancům, ministrům, prezidentovi a kdo ví komu ještě. Navyšovat proto, že jejich mzda má být x násobkem něčeho imaginárního. To někdo někdy uzákonil! Ale proč to uzákonil zrovna takhle a ta pitomost nás pořád pronásleduje? Asi proto, že je to tak všude a tak je to správné a tak to má byť! Ale všude nemají Plzeňský, nedali světu kontantní čočky, silonky, Kafku, holograf, Jágra, Švejka, název nejtvrdší měny, robota atd. atd. Jsme maličký národ, ale nejsme blbci! Proč nemůžeme jít příkladem k uzákonění rozumného rozdělování veřejných prostředků?
Už to mám! Určitě za to může Evropská Unie jako za všechno špatné!

Sám si pamatuju z dob, kdy jsem bral sto nebo stopadesát tisíc měsíčně, které jsem stejně utratil za nesmysly, že nějakých deset nebo patnáct tisíc navýšení platu, bylo sice příjemných, ale mou životní úroveň nemohlo ovlivnit.
Myslím ale, že kdyby se výpočet mezd státníků a soudců odvíjel od mezd těch nejchudších, bylo by to fair-play. Tak si dovedu představit tu utopickou situaci, kdy by brali třínásobek průměrné penze, nebo třeba dvojnásobek průměrného platu učitelů. To by bylo, co? To by najednou byly peníze na rozvoj školství nebo na důchody! Představte si jak by je ty chudinky babičky, kterým by zvedli důchod sedm tisíc o sedm stovek milovaly! Vždyť by si mohly koupit víc jídla a v zimě přitopit a nepálit pet lahve! Kdyby se zvedly průměrné důchody o tisíc, ať se jim zvednou platy o tři tisíce, zasloužili by si to! A co učitelé? Měli by šanci žít na úrovni jakou si zaslouží, za tu jejich o tolik zodpovědnější práci, než můžeme sledovat ve sněmovně.
Vždyť vzdělání, ne politikaření a soudnictví, je budoucností národa!
Ale takhle si zas ukrajovat z veřejných financí a chudým a potřebným hlásat že nejsou peníze, vždyť je to hnus!

Jasně že moje úvaha je utopická, tak se troufám naivně tázat.
Proč ti břichatí hamouni, ne náhodou tolik podobní zlým kapitalistům z období socialistické karikatury, co chtějí hrabat prachy, nejdou do soukromé sféry a nevydělají si je poctivě? Proč nepřenechají svá koryta těm, co by byli ochotni pracovat v zájmu národa za přiměřený plat?
Promiňte že blouzním! Vždyť většina z těch, co svojí inteligencí zaviňují přijímání zákonů které zemi komplikují život a občanům spravedlivé soužití, by se v soukromé sféře neuplatnilo. Jsou to vlci v rouše beránčím, tvářící se, že pracují pro národ.
Ale jistě se pletu! Určitě je mezi nimi dost charakterních lidí, co by mohli ovlivnit ostatní, aby se vydali správným směrem a češství přetalo být synonymem vyčůranosti a tunelářství.

Bude to zajisté ještě dlouhá cesta a vím že můj blog je jen házením hrachu na zeď.

I kdyby ale jen jeden malinkatý hrášek tu stěnu arogance škrábnul, není má snaha marná.

Žijeme v jedné ze čtyřiceti nejšťastnějších zemí světa, ale proč bychom nemohli být třicátí nebo dvacátí?

My na to máme!

————–

Fotovoltaičtí baroni. Šmejdi nebo úctyhodní lidé čekého byznysu?

Domnívám se že existují tři druhy lidí kteří podnikají ve fotovoltaice.
Prvním je človíček, který si přidělá na domek či na políčko pár panelů a energii která mu zbyde, prodá státu. O těch nechci psát.
Druhým je podnikatel co investoval peníze do nového druhu zelené energie. Riskoval, vzal si třeba úvěr a teď díky třetí skupině se s tím veze. Ani o něm nechci psát i když by se třeba článkem mohl nechat motivovat.
Chci psát o třetí skupině. O těch co díky síly informací které dokážou získat z důvodu že mají styky s těmi co rozhodují, se dozvěděli, že fotovoltaika bude skvělý byznys a díky neschopnosti a nevůli zákonodárců, z nichž mnozí v tom dle šeptandy vesele jedou, zjistili jak vydělat další prachy na okrádání spoluobčanů. Rychle zohyzdili krajinu tisíci ošklivých desek a:
teď se chechtaj na Bali,
jak s tím zas vyjebali.

Znám mnoho úspěšných podnikatelů a jsem rád že je znám. Obdivuju je, přeju jim to, nezávidím jim a mám je rád.
Ale znám taky schopného podvodníka, který okradl obchodního partnera a díky mezinárodní arbitráži jsme my všichni museli zaplatit 10Mld na daních. Tedy každý produktivní asi 20 000. Potkal jsem ho v obchodě kde se prodavači mohli přetrhnout když ho poznali a kupoval si mimo jiné objektiv za 20 000,-, tedy vlastně za moje peníze! Hajzl šedivej, samolibej! Nebo není?
Další vytuneloval IPB, podobný řádil na Magistrátu společně s jiným, který ještě jako třešničku na dortíčku převálcoval Vietnamku.
Někteří z této naší elity národa sice bručí, ale to je spíše výjimka. Díky zákonům které schvalují naši moudří a úctyhodní patriarchové tam nahoře, je velmi složité někoho odstíhat a zavřít.
Ti “byznysmeni” jsou většinou bohatí a mnozí je proto adorují, ale já bych žádnému z nich ruku nepodal a k jednomu stolu si s nimi nesedl. Vždyť jsou to prachobyčejní zloději! Všichni to víme a jen díky mezerám v zákonech se nafukují do kamer a kření ze stránek bulváru. Oni neokrádají stát, oni okrádají nás malé, velké, tlusté, tenké, české lidi. Oni nejsou Jánošíci ani Robin Hoodové, co bohatým brali a chudým dávali. Oni berou nejvíc chudým, protože ti se můžou nejhůř bránit zvyšování daní díky tunelům. Ti úctyhodní lidé. Nebo šmejdi?
Už není socialismus! Tehdy všechno patřilo všem a kdo nekradl každou hodinu okrádal vlastní rodinu a byl vůl.
Zmínil jsem hrdiny dávnější či nedávné minulosti. Teď se nám tu vylíhli noví.
Vyčůraní majitelé fotovoltaických elektráren. Další schopní a obdivuhodní lidé. Ti šíbři co mají styky a prachy na investice. Mnozí z nás je obdivujeme a lezeme jim do řití.
Já kdybych měl fotovoltaickou elektrárnu a uvědomil si, že každý člověk, se kterým se kamarádím, každý koho potkám na ulici, ať bohatý či úplně chudý, platí na to abych se měl ještě lépe přesto že mám dost, doplácí na mojí vyčůranost a “podnikatelského” ducha, asi bych se nenafukoval, ale při pohledu do zrcadla by se mi udělalo špatně.
Ale třeba jsem nevěděl, že na to bude prostý lid tak doplácet. Co když jsem to myslel upřímně jak mašinfíra? Co teď s tím? Jsem slušný člověk, mám nadbytek a aby na mně dopláceli spoluobčané a kamarádi nechci. Nejsem přece svině!
Díky bohu jsem na to přišel. Odstraním nastrčené osoby, přihlásím se veřejně k vlastnictví elektrárny, založím nadaci a budu podporovat sport, vzdělání, či kulturu. Každoročně zveřejním výsledek hospodaření a po návratu vloženého kapitálu si v následujících účetních období z čistého zisku nechám jen přiměřenou část a zbytek dám do nadace. Nadace je přece super! Co do její levé kapsy strčím, pravou vytáhnu pro vlastní potřebu a ještě budu hrdina. Ne! Nepokoušej mě ty český selský podnikatelský rozume! Nic z nadace tahat nebudu, vždyť mám dost a rakev nemá kapsy!!! Udělám to nějak poctivě a třeba si zasloužím skutečnou úctu. Nejen těch přizdisráčů co vzhlížejí k bohatým jako k bohům. Ale co moji kolegové z branže? Vždyť si budou myslet že jsem se zbláznil a přestanou mne zvát na jachty! A co když ne? Co když jim ukážu cestu. Přece všichni nemůžou být šmejdi. A ti co jsou, na těch už mi nezáleží! Nastupuju novou cestu sledování tváře v zrcadle.

Už nechci aby mi bylo po ránu ze sebe špatně.

Chci být bohatý a úspěšný, ale nechci být šmejd!

A co vy další fotovoltaičtí baroni? Nepřidáte se ke mně?

Pak s vámi zas budu chodit na pivo. A rád!

BLOGY 2014

Vrtěti bohem

Letošní vánoce jsem prožil jak se má. Bez šílenství se sháněním dárků (s milovanými jsme se dohodli že to nebudeme prožívat), nad poklidnou přípravou rybí polévky, bramborového salátu a smaženého kapra. Kromě procházek Starým městem jsem nasával atmosféru sledováním televize. Díval se na Historii křesťanství, Zakázanou historii, Život v době Ježíše a taky jsem koukal na ČT 24. Diskuze filosofa, historika a kardinála mě obohatila ze všeho nejvíc. Seriozní muž v černém hábitu vyprávěl o tom, jak se narodil Ježíš a že to byl boží dar a proto si všichni ze stejného důvodu na Štědrý den dáváme dárky.
Pozvedl jsem obočí a zakroutil krkem až mi v něm luplo. To ten pán myslí vážně?

Rozhýbal jsem šedé buňky mozkové a přemýšlel a přemýšlel a přemýšlel o tom, co vlastně náboženství je. Co je to BŮH? Že by skutečně nejgeniálnější marketingový podvod v dějinách lidstva? Co mi to kdo povídá, že Panna Marie otěhotněla bez pohlavního styku? Jako jediná za dva tisíce let? Proč už se to žádné jiné ženě nepovedlo? Že by si Bůh šoupnul volno? Ježíš po ukřižování vystoupil na nebesa a už ho nikdo nikdy neviděl. Ale velká část lidstva ho uctívá a Ježíšek nám nosí na vánoce dárky. Je to roztomilý zvyk a všichni máme rádi pohádky. Ale co pohádka, kvůli které umíraly miliony lidí, byli mučeni a upalováni inkvizicí, bylo jim za křižáckých tažení dovoleno zabíjet, znásilňovat, krást majetek a pak jim bylo ve jménu jediného pravého křesťanského boha odpuštěno v naději že dosáhnou ráje, když zaplatili za odpustky?
Příliš mi to jako pohádka nepřipadá!
Chápu že v dávnověku, kdy lidé neměli vědu, rozhlas, tisk, televizi a internet, bylo příjemné se v neděli umýt, slušně obléct a jít do kostela kde potkáme známé a v krásné architektuře, za doprovodu podmanivé hudby, si poslechnout přednášku moudrého o tom jak máme žít.
Toho moudrého, co pak možná v sakristii zneužije ministranta.
Církev, ať už římskokatolická či jakákoli jiná, určitě pomáhala lidem nést břímě života a dávala směr a určitou naději. Budiž jí za to dík.
Přesto doufám, že Třetí proroctví z Fatimy o kterém se šušká že předpovídá konec církve, má pravdu. Že František je poslední z papežů, kteří pomocí svých kněží usilovali o globální ovládnutí světa a kontrolu nad každým z nás. Je ta nenasytná touha po moci ve shodě s hlásáním pokory, lásky a skromnosti? Aby tomu dodali váhu, stávají se papežové automaticky svatými a zástupci boha na zemi. Kdo jim k tomu dal mandát? Byly nějaké volby na jaké jsme zvyklí z moderního demokratického světa? Nebo je to něco podobného jako když komunisti tvrdili, že jejich strana je jedinou oprávněnou řídit naše životy? Jojo, papež je svatý a církev jakéhokoli druhu je zástupcem boha na zemi! Vždycky tomu tak bylo a stádo tomu věří, takže tak je to správné a tak to má být. Ale co tomu říkají šedé buňky mozkové, pokud jsme ochotni je používat?
Bible je dobrá kniha. Nejslavnější ze všech knih západního světa, proto jsem považoval za základ vzdělání si ji přečíst a už před mnoha lety tak učinil.
Opravdu je to zajímavé čtení, ale čtěme ji s odstupem. Tvrzení, že je skutečnou interpretací božího slova může věřit snad jen někdo skutečně chudý duchem nebo s mozkem dítěte. Stejně jako ten kdo věří, že nějaký děda ve Vatikánu je jediným zástupcem boha na zemi a že dárky nosí Ježíšek.
Nemíním akceptovat panspermické teorie archeoastronautů v plném rozsahu a klanět se souhvěždí Orion v doměnce že odtud pocházíme, ale ve srovnání s církevními dogmaty mají určitou logiku.
Tyto teorie jsou mi oproti církevním tvrzením bližší. Vznáší totiž otázky a určitými fakty mne nutí k přemýšlení. Zatímco církev hlásá nepřemýšlej a buď poslušný naší interpretaci božího slova!
Přemýšlím o tom, že stokrát opakovaná lež se stává pravdou a tisíckrát opakovaná se asi stává náboženstvím.

Nevěřím v boha v jehož svaté válce budu zabíjet bližní a pak budu spasen na nebesích.
Věřím v rozum který napovídá, že je lepší žít v míru, lásce, vzájemně si pomáhat a tak si ulehčovat vyměřený čas života.
Radši než skrytě nenávidět ty kteří mají jiný názor na boha a svět kolem nás, tudíž jsou konkurencí v boji o moc a mamon.

Jsem věřící?

Nevím a je mi to jedno.
Jen vás prosím, vy zástupci boha na zemi, přestaňte znásilňovat děti a ve jménu vašeho lídra hitparády bohů zabíjet bližní a hamounit majetek. A vy, kteří jim slepě věříte, začněte používat ty malé potvůrky, šedé buňky mozkové, kterým se hanlivě říká selský rozum. Pak se třeba probudíte a svět bude lepším místem.

Nevěřím v boha, věřím v rozum!
————

Zemanovy pasy, Šalamounovo šat a Didus Ineptus.

Nechtěl jsem se k něčemu tak silně negustovnímu, jako byla přednáška pana Zemana na téma Pussy Riot vůbec vyjadřovat. Když ale čtu některé reakce, nedá mi to.
Vždycky když se ten člověk nadechne aby něco vyblekotal, jako bych slyšel úvod:
“Tak se podívejte vy pitomci, já vám teď řeknu něco strašně chytrýho a určitě i vtipnýho!” Opět se mu to povedlo.
Bohužel mám pocit, že ani nasávání síly z objímání stromů na Vrchovině, nezastavilo postupující nárůst samolibosti, ruku v ruce s ubývající soudností a mozkovou kapacitou. Nepopírám že ten pán byl kdysi dávno schopný prognostik, vybavený darem řeči a bylo inspirující jej poslouchat. Kde ale ty loňské sněhy jsou!

Každý středně soudný člověk kdyby chtěl vést přednášku na určité téma, trochu by se v něm zorientoval, aby neblábolil nesmysly. Pokud bych chtěl kritizovat pana Zemana a vyslovoval ho Zimák, asi bych si zasloužil být označen za idiota.
Bylo příznačné že jeden z blbounů nejapných, jak s chutí nazývá novináře, jej zdvořile opravil, tudíž se dá říci že byl v daném okamžiku intelektuálně poněkud výše. Je to vůbec možné?
Lze připustit, že anglická výslovnost má mnoho modifikací, ale některá slova nikoli a mezi ně patří i slovo pussy. Nemluvě o tom, že ve smyslu českého překladu, jak jej pan Zeman s takovou chutí zopakoval, se nepoužívá ani náhodou. To si pan prezident “Děd Vševěd” trochu popletl.
A abych se přiblížil jeho úrovni používání cizích slov, vyjadřuji svůj názor, že se chová jako kdyby sežral Šalamounovo šat, ale možná už by bylo lepší kdyby více mlčel, protože jen tak zůstane mudrcem.
Kdysi dávno jsme se ve škole učili, že používat cizí slova kterým nerozumíme a neumíme je vyslovit, z nás velmi snadno v očích posluchačů udělá pitomce. Pan Zeman asi při této hodině chyběl.
Dovoluji si toho poučit, že vulgární označení ženských genitálií a i žen některými muži, je v angličtině velice podobné českému výrazu. Kdyby se skupina jmenovala Cunt Riot, jistě by se nedalo nic namítat proti výslovnosti. Použití českého překladu někde v úzkém kruhu přátel by též bylo únosné.

A pokud se týká údajně vyhynulého druhu Blboun Nejapný (Didus Ineptus), mám pocit že se jedná o omyl, protože mezi námi stále žije a okupuje i nejvyšší společenské příčky.
Jen ta podoba je jiná.
Na rozdíl od některých spoluobčanů vypadal docela sympaticky a nebyl hloupý. (viz http://cs.wikipedia.org/wiki/Dronte_mauricijský)

Možná je to tím, že jen ztěží mohl být notorickým alkoholikem.

————

Chcete zhubnout? Pochopte Teorii bankovního účtu!

Nestřídmost – obžerství, jeden ze sedmi biblických hříchů a určitě ten nejrozšířenější v naší rozvinuté konzumní společnosti. Jenže my o tom nevíme! Tloustneme, zoufale držíme různé nesmyslné diety, polykáme ještě nesmyslnější pilule, co mají zabránit tloustnutí nebo dokonce způsobit hubnutí, ale nic nepomáhá. Proč? Protože se topíme v nevědomosti! Nevědomosti o tom, že se plíživě přežíráme, přesto že se domníváme, že dávky jídla které konzumujeme, jsou normální.
Nejsou! Proto je většina populace v rozvinutých zemích obézní a my jsme na tomto smutném žebříčku na jedné z čelních pozic. Existuje rada? Ano! Ale není to jednoduché. Žádné věci, co na světě za něco stojí, nejsou jednoduché! Často na mne útočí nabídky řešení různých problémů normálního člověka na webu a když protrpím několikaminutové intro, na konci se dozvím, kolik peněz mám poslat, abych se dozvěděl jádro pudla. V mém případě tomu tak není. Stačí dočíst a pak budete vědět! Pokud máte odvahu a čas, tak do toho!

První co je třeba si ujasnit, jestli miluji víc jídlo nežli své tělo. Pokud mi při pohledu do zrcadla či na váhu nevadí, že jsem obtloustlý či tlustý, není síly která by mi pomohla. Na tloušce přece není nic špatného, většina lidí je tlustá, neboli odborně řečeno má BMI vyšší než pětadvacet. BMI (body mass index) je nástroj, který nám odhalí, jak jsme na tom. Například muž, kterému je padesát, měří stoosmdesát centimetrů a váží přes osmdesát kilo, má nadváhu. BMI kalkulačku snadno nalezneme na webu. Je samozřejmé že každý jedinec je jiný somatotyp, ale pro první poznání, jak jsme na tom, je tento nástroj dostačující.

Pokud zjistíme že máme nadváhu a chceme váhu zredukovat, máme několik možností:
a) zahájit některou z diet (dělenou stravu, Atkinsona, sacharidové vlny, atd.)
b) utratit peníze za zaručené přípravky pro snižování váhy
c) začít používat mozek

Za ,c’ sice bolí, ale je to jediná cesta jak trvale, či aspoň dlouhodobě snížit váhu. Když opět přechodně přibereme a ta období jsou nevyhnutelná (dovolená, vánoce, atd.), budeme vědět proč a dokážeme se velmi rychle vrátit do normálu.
Je k tomu zapotřebí jen jedno, zamyslet se nad “Teorií bankovního účtu”, která je v tomto ohledu naprosto štěpná, tím jak je jednoduchá.

Představme si tělo jako bankovní účet. Je úplně jedno v jakém intervalu, či v jaké měně ukládáme peníze (energii) a rovněž jak často či jakým způsobem, peníze (energii) vybíráme. Pokud dlouhodobě ukládáme více nežli vybíráme, účet (tělo) bobtná a vice versa. Na světě zajisté neexistuje zdravé tělo, které by tloustlo v případě, že přijímá méně energie než vydává.

Bohužel většina populace neví, kolik energie jídlo a pití, co konzumuje obsahuje a mylně se domnívá, že některé „zdravé potraviny” či „lehce stravitelné potraviny” obsahují méně energie, tedy kilokalorií, či kilojoulů, než typická česká a těžká jídla. To je hrubý omyl!

Dalším obecně zažitým omylem je, že při sportu se hubne. Z vlastní zkušenosti mohu potvrdit, že tomu tak není. Je úplně jedno, že ujedete sto kilometrů na kole kopcovitou krajinou, když přijmete stejně nebo i více energie než spálíte a to musíte, protože jinak byste nikam nedojeli. Samozřejmě že též podlehnete iluzi, že když strávíte celý den na byciklu nebo na lyžích, nemusíte se bát že ztlousnete, takže si dáte pořádný oběd, moučník, pár piveček a druhý den kulíte oči na váhu, že jste přibrali. Pokud vám přístroj měří i tuky, tak že poměr mezi nimi a svalovou hmotou se nijak zásadně nezměnil. Vždy jsem sportoval nejméně pětkrát týdně, ale dokud jsem neobjevil teorii bankovního účtu, nezhubl jsem ani kilo a měl nadváhu.

Všechno je o poměru příjmu a výdeje, jiný lék není. Můžete celý den jen ležet a pokud přijmete méně než vydáte, zhubnete.

Jak to dokázat?
V první řadě musíte získat povědomost o kalorických (kilojoulových) hodnotách potravy. Je to jednoduché, protože už téměř na všech potravinových výrobcích jsou nutriční hodnoty uvedeny. A pokud ne, existují webovky stob.cz, kde všechny potřebné údaje najdete.
Dále je třeba znát svůj klidový metabolismus. Tedy energii, kterou vaše tělo potřebuje pro vlastní provoz, i když se vůbec nebudete hýbat. Snadno jej zjistíte kdekoli na webu či rovněž na stob.cz. Též tam zjistíte, kolik spálíte když se jen lehce pohybujete či když sportujete.

Pokud budete opravdu odhodlaní, můžete si vše co za den sníte a vypijete, dosadit do sebekoučinku na stobu a pak vám bude jasné, proč když v domění, že jíte zdravě a lehce a třeba sportujete, přesto pomalu tloustnete. Kilíčko za rok a za pár let máte obvyklou nadváhu jako zbytek populace. A když se koukáte na fotky z mládí, nevěříte svým očím, jak jste byli štíhlí.

Získejte váhu jak za mlada!

Nedržte diety, naučte se jíst a pít rozumně!

A za pár měsíců vítejte mezi námi štíhlými.

P.S. Autor článku a kamarádka, které metodu doporučil, přesto že nevěřila, zhubli za poslední rok každý o 12 kilogramů a přesto, že vůbec netrpí, jí všechno a semtam „zaprasí”, pomalinku hubnou dál až na cílovou váhu, jakou měli ve dvaceti.
Už moc nechybí!

———–

Krachaři, kéž se vám dál nedaří!

Jistě je mezi námi mnoho těch, kteří přišli o peníze při spolupráci s nějakými úspěšnými podnikateli, kteří zkrachovali, dluhy spláchli do záchodu a vesele podnikají dál pod novým IČO, ve stejném či podobném oboru. Nový zákon o obchodních korporacích zvyšuje odpovědnost managementu společností, nicméně i dříve bylo možné dostat se ke svým penězům a je to možné i dnes přesto, že to málokdo ví či z nějaké lidské přirozenosti k tomuto nástroji nesahá.

Je mnoho společností, které jsou vedením řízeny s péčí řádného hospodáře a přesto díky turbulencím trhu či přirozenému nárůstu konkurence zkrachují.
V tržním prostředí to není nic zvláštního a při podnikání je s tím třeba počítat.
Jsou ale případy, kdy je vše jinak a vedení se tváří, jako že je vše v pořádku, prohlubuje ztrátu obchodních partnerů, kteří pak neuspokojivý vývoj zaplatí tím, že nikdy nedostanou peníze za dodané zboží či služby. Firma se zavře, ti silní jsou otužilí, pohledávky odepíšou, ti malí se na nic nezmůžou, tak se založí jiná společnost, jede se dál a situace se po několika letech opakuje.
Vím, o čem píši, protože jsem byl na obou stranách barikády. Řídil jsem firmu, které odběratel dlužil cca milion a zkrachoval. Věděl jsem z mnoha jednání, že důvody jsou lehce objektivní, ale i silně subjektivní, protože jednatel byl to, čemu se říká “šíbr”. Na rozdíl od ostatních obchodních partnerů, kteří s ním spolupracovali, jsme jako jediní podali trestní oznámení na osobu jednatele a neřešili spor cestou obchodního soudního sporu. Musel jsem sice několikrát k soudu, ale výsledek byl ten, že na rozdíl od ostatních, kteří pohledávku odepsali, jsme ji my, i když až po letech, dostali zaplacenu v plné výši včetně příslušenství.
Také jsem řídil firmu spolupracující s hypermarkety, které se nedařilo a propadala se do dluhů. Samozřejmě že se mi nechtělo ji zavírat a přirozené bylo problém koulet před sebou a ono to třeba nějak dopadne. Jenže mne schopný právník upozornil, že pokud nemám řešení jak společnost vyvést z krize, jsem povinen podat insolvenční návrh, jinak za prohlubující ztráty budu věřitelům ručit osobně nebo budu dokonce trestně odpovědný. Poslal jsem ji tedy do konkursu, protože spolupráce s hypermarkety, s jejich obchodní politikou, byla cesta do žumpy. Přesto, že i tak byla ztráta značná a nebylo to příjemné období mého života, vím, že jsem udělal dobře. Nikdo jsme nic neukradli, žádný tunel to nebyl, ale společnost špatně nastavenými smlouvami a nákladovostí provozu výnosy sežrala a propadla se do dluhů.
Blbé, ale i to se stává.

V tomto roce zkrachovaly dvě společnosti, o kterých si troufám tvrdit, že vedení nejednalo s péčí řádného hospodáře a být věřitelem, neváhám podat trestní oznámení na odpovědné osoby.
První z nich je jedna tiskárna v Praze, která v konkurenčním boji nasadila takové ceny, co nemohly pokrýt náklady, ale byly silným lákadlem pro zadavatele tisků. Propadala se do ztráty, ale tiskla, tiskla a penízky se točily. Neplatila nájmy, leasingy za nakoupené stroje a dokonce ani povinné odvody za zaměstnance. Samozřejmě že po pár letech provozu zkrachovala, ale vlastníci za tu dobu dokázali vygenerovat dost obratu, jehož část se zajisté dala použít pro “blahodárnější účely”, než platit věřitelům. V té obrovské ztrátě nějaké zašantročené miliony asi ani nehrají roli.
A světe div se! Poté, co zkrachovala, její obchodní ředitel si založil novou firmu, převzal zakázky, nasmlouval si nový leasing na původní mašinu v hodnotě několika desítek milionů a v původních prostorech dále tiskl a dále způsoboval ztráty obchodním partnerům.
Nejen ztráty přímé z neplacení pohledávek, ale i ztráty nepřímé, mnohdy bolestnější tím, že poctivým tiskárnám, které se na dumpingové ceny nedokázaly dostat, přetahoval klienty a obíral je o obrat. Jejich ředitelé ještě byli nuceni čelit útokům svých bývalých klientů, jak jsou nepoctiví, že jim tiskli tak draho.

Druhým zářným příkladem je v minulosti úspěšný zásilkový a internetový obchod, který byl před pár měsíci nucen ukončit svoji činnost kvůli návrhu na konkurs podaným věřiteli. Ti co návrh podali, ho následně z nějakých “záhadných důvodů” stáhli. Že by se peníze na závazky najednou našly? Přes různé peripetie a snahy odpovědných proces oddálit, byl tlak na úpadek už tak silný, že jim nezbývalo nic jiného, než insolvenci vyhlásit. To byl správný krok s jedinou malinkatou vadou na kráse, že to měli udělat už před pár lety, místo aby dál prohlubovali ztráty a klamali dodavatele zboží. Ztráta osmnácti milionů v roce dvatisícejedenáct a čtyřicetdva milionů v roce dvatisícedvanáct by každého, kdo jedná s péčí řádného hospodáře, donutila vyhlásit úpadek. Ale kdepak naši odpovědní. Místo toho navýšili základní jmění na základě znaleckého posudku který usoudil, že cena značky před krachem je padesáttři milionů, protože byla předložena “vize”, že za dva roky bude zisk společnosti najednou sto milionů před zdaněním. Tomu by nevěřil ani žák základní školy! Jak je možné že to spolkli znalci? Následující události dali jasně za pravdu tvrzení, že je to nesmysl.
Firma se už několik let i díky celosvětové krizi a poklesu trhu potácela na hraně krachu, ale její vedení úspěšně balamutilo obchodní partnery vizemi o nových strategiích a vstupu investorů. Zaměřit se na snižování nákladů za bombastické sklady, luxusní kanceláře a horentní sazby za služby, které si účtovala sesterská firma ve skupině, se z nějakého mysteriózního důvodu jednatelům nechtělo.
Při zběžném pohledu na nákladovost provozu, obrat a dosahované marže bylo už před pár lety jasné, že společnost musí projít zásadní restrukturalizací a změnou obchodní strategie, nebo zkrachuje. Ale kdepak. Věřitelé věřili, protože to je jejich přirozenost a každý si radši poslechne báchorky o světlých zítřcích, nežli pravdu o tom, že o své pohledávky pravděpodobně přijde. Vize, jak společnost dalšími aktivitami dosáhne prosperity, byly tak naivní, že každý středně zdatný počtář si na kalkulačce v telefonu dokázal spočítat, jaký to je nesmysl. Jistě hlavně z tohoto důvodu, se žádný investor nenašel, ale firma běžela dál, svižně prohlubovala ztrátu a rozesílala splátkové kalendáře.
Pak to bouchlo. Světe div se znovu! Ztráta je obrovská a věřitelů stovky. Od těch malých chudáčků, kterým to opravdu změní životní úroveň, přes silné firmy, které se jen otřesou a pohledávky odepíšou, až po stát, tedy nás, kteří ztrátu zaplatíme na daních.
Kdo za to může? Že by vedení? A že by za to bylo osobně odpovědné? Dle jeho postoje samozřejmě ne. Může za to krize, můžou za to banky, můžou za to investoři, že do nich odmítli nacpat další desítky milionů. Těm ale bylo jasné, že by v té hladové tlamě nenávratně zmizely, jen s tichonkým mlasknutím. Můžou za to všichni, jen oni ne! Přece se tak snažili! A co po nich ti pitomí věřitelé pořád chtějí, když už je firma v úpadku?
Že by peníze o které je svým nezodpovědným jednáním připravili? Aha… !

Samozřejmě že je to běh na dlouhou trať s nejasným výsledkem v dáli, ale ze zkušenosti vím, že když se člověk se ztrátou nesmíří a jde do boje tvrdě, někdy už zdánlivě ztracené peníze získá zpět. I když ne, aspoň to krachařům neprojde tak snadno, jak si mnozí zvykli a úspěšně to opakují.
My všichni jsme zaplatili miliardy za vytunelování IPB a arbitráž se CME. Budeme platit dál a ti odpovědní se budou mezi námi procházet a nafukovat, jací jsou úctyhodní lidé, protože mají prachy? Prachy které ukradli nám, poctivým blbcům! S minulostí už nic jiného, než že si odplivneme když potkáme zloděje, nenaděláme. Ale můžeme něco dělat s přítomností a budoucností!

Letadlo letí, dokud všichni pasažéři věří, že letí.
Bylo precizně vystiženo chování věřitelů v divadelní hře Lucy Prebbleho ,Enron’, o jednom z největších krachů v novodobé éře.

Pokud právě sedíte v jednom z letadel plném věřitelů s pohledávkami po splatnosti, věřte opatrně, spíš se zaměřte na to, jestli se vrtule opravdu točí a kapitán není podvodník.

Pokud zjistíte opak, vyskočte co nejdřív, nebude to taková rána!

A pak se braňte ze všech sil dle Starého zákona: “Oko za oko, zub za zub!”

…… a podvodník za mříže!

Jen díky tomu bude snad jednou líp.
——–

Fenomén smradu a vůní.

Nedávno mi nějakým omylem na fb přistála dizkuze slečen či dam, které si sdělovaly dojmy, jak potkaly v metru šíleného chlapa, v sandálech s ponožkama, trenkách s blatníkama, v nátělníku obepínajícím pivní pupek a s mastnou přehazovačkou. Navíc páchnul potem takovým způsobem, že se jim dělalo špatně. Na závěr dizkuze zazněl zoufalý výkřik:
„Kdy už se ty český chlapi konečně proberou?”

Podobné zkušenosti máme jistě všichni a opravdu je to hnus i když se to už trochu lepší. Jen bych oponoval tím, že bych to gendrově nedělil. Chlapi jsou na tom asi trochu hůř, ale některé „dámy” taky nemají co vyskakovat.
Těsně po revoluci mi můj přítel Američan, velký estét, svěřil trauma, které v Československu prožívá, poté co sem přijel dělat byznys. Nejen že skoro nikdo neumí Anglicky, ale většina lidí smrdí, má zkažené zuby, ženy mají nejen chlupy v podpaždí, ale i chlupatý nohy a vůbec se zdá, že jsme s hygienou a kulturou péče o vzhled sto let za opicema.
Nezbylo mi než s ním souhlasit, protože bolševik nás poškodil i v tomto směru.
Jak šla léta, situace se zlepšovala, ženám pomalu mizely chlupy a kníry, chlapi si začali holit nejen tváře, ale i hlavy a používat deodoranty a toaletní vody.
V poslední době už někteří z nás dokonce neváhají, zajdou si aspoň jednou za půl roku na ústní hygienu a nechají si vyčistit zuby.
Bohužel jak už to bývá, společnost se řítí z extrému do extrému. Někteří z nás už nepáchnou potem, ale tak intenzivně voní nějakou módní toaletní vodou či parfémem, že je to skoro stejně odpuzující jako pach potu.
Taky jsem se kdysi hodně voněl, v nevědomosti mládí a myslel si, jaký jsem úžasňák, když všichni na pět metrů cítí moji voňavku. Naštěstí mne jednou otec u snídaně seřval, že smrdím jak děvka a on vůbec necítí vůni slaniny a kávy.
Polepšil jsem se a už si dávám pozor. To se bohužel nedá říct o mnohých z nás a často teču vzteky, když někdo přijde ke stolu v oblaku vůně a zabije všechny ty, co se předtím linuly z talířů. Jednou jsem se z tohoto důvodu obořil na kamaráda, ten mi odpověděl, že je to jeho image, ta vůně Bvlgari, tak jsem mu vysvětlil, že má tak leda image Bvrana, co právě přijel z Ruska. Byla to nehezká hádka před přítelkyněmi, ale stála za to, protože asi pochopil a jak jsem si všiml, už se taky tak moc nevoní.
Běžné ale je, že dámy v restauracích, společně s „přepudrováním nosíku” použijou voňavku ukrytou v kabelce a pak když se vrací z toalety, „otráví” ostatní hosty oblakem toho o čem si myslí že je nádherné, protože to používají i ostatní kamarádky, takže to frčí.
Miluju vůně a zbožňuju ženy krásně a jemně vonící, když je obejmu, ať už jen přátelsky, či intimněji. A pokud mají svoji charakteristickou vůni bez ohledu na módu, je to úplně úžasné.
Jednou jsem zažil ve vyhlášené kavárně v centru Prahy, jak jedna ze slečen u stolu vytáhla lahvičku a začala se kropit. Ostatní „krasavice inteligentní” řičely blahem, voňavku si od ní půjčovaly a stříkaly se též. Za chvíli Dolce & Gabbana ovládla restauraci, doputovala i k mému nosu a bylo po příjemné chvíli s lahodným salátem Nicoise a sklenkou provensálského růžového.
Zavolal jsem číšníka, zaplatil, odešel a cestou se modlil, aby se i u nás vžilo, jak jsem se někde dočetl, že v civilizovaném světě existují restaurace, kam silně navoněné lidi nepouští. V duchu jsem křičel:
„Proboha, kdy už se ty český chlapi a ženský konečně proberou a přestanou se polejvat tuctovejma voňavkama?”

Souhlasím s názorem jedné moudré dámy, že člověk by měl vonět tak, aby nebyl cítit dál než na půl metru a neobtěžoval svou voňavkou ostatní.

A není snad tou nejkrásnější vůní vůně čistoty?
————-

Obdarovávání

Když jsem se kdysi přistěhoval na Staromák, dalo se vjet autem Bílým Koníčkem na dvůr a průjezd s nádhernou gotickou klenbou byl zdevastovanej a nevábnej.
Všude se povalovaly cihly, kameny, různej odpad a někdy v noci mezi tím i „ON”. Párkrát, když jsem šel za tmy domů, odemkl masivní dvoukřídlý dveře, lekl jsem se nejdřív zápachu a pak jeho, ležícího na papundeklu za dveřma.
Různý slečny, který jsem různě často domů vodíval, se různě lekaly, ale jedno měly společný. Všechny se od něj s odporem odvracely a díky jemu, jako by moje romantický hnízdečko, ztrácelo něco ze svýho renomé.
Štval mě ten bezďák. Proč nechrápe jinde a děsí mi návštěvy? A co když je nebezpečnej?
Jednou jedu autem Železnou, abych zastavil u bočního vchodu a vynesl domů nákup. Popojíždím pomalu, protože ulice je plná turistů, jako obvykle touto roční dobou. Vtom slyšim zuřivý pískání, davy se rozestupujou, jak Rudý moře před Židy, a na konci volnýho prostoru, stojí to individuum z průjezdu. V hubě má píšťalku, v ruce policajtskou plácačku, kterou mává na lidi, aby uhnuli. Elpíčko frajersky v zátylku, navlečenej do nějaký uniformy, tak ušmudlaný a umaštěný, až se na slunci leskne. Vlasy a fousy mu trčí na všechny strany. Turistům se asi líbí, protože si ho fotí, jako nějakou atrakci. Pokyne mi ať jedu, klusá před mým vozem, dokud neukáže na místo, kde jsem chtěl zaparkovat. Postaví se do pozoru a salutuje. Neubráním se úsměvu, přesto že ho nemám rád. Hledám po kapsách drobný, že mu dám na pivo, ale on asi vidí nějakou „složitou dopravní situaci” u ústí Železný do Staromáku a odbíhá tím směrem.
Vrtá mi ten člověk hlavou, ale i když ho na ulici vídám, v průjezdu už nespí, tak mi nevadí.
Až jednou si vedu z baru domů velice libovou roštěnku a když hmatám za dveřma ve tmě po vypínači, na něco šlápnu, je to měkký, rozsvítim a slečna se rozječí: „Mrtvolaaaaa!” A třeští oči stejně jako já, na co jsem to šláp. Jasně že je to on. Dobří holubi se vracejí! Napadá mě v absurditě okamžiku název filmu s Menšíkem, co dávali v telce za totáče.
„Prosim tě neječ! To tu jen chrápe houmlesák. Si nikdy neviděla bezdomovce?” Zasyčim na ni.
„A neni mrtvej?” Vyděšeně ustupuje k protější stěně, až zakopne o cihlu a málem sebou sekne.
„Co by měl bejt mrtvej?” Divím se, ale něco na tom možná je. Vždyť se ani nehnul, když jsem na něj šláp. Pomalinku se k němu nakláním, zmatenej z toho, že tentokrát tak nesmrdí. Vidím zavřená víčka a pod nima se pohybující bulvy, jasnej příznak toho, že spí a zdají se mu sny.
„Nic mu neni. Chrápe. Asi je sjetej nebo vožralej. Poď, už se uklidni, o nic nejde.” Beru ji za ruku a vedu domů.
Ani po pár drincích neroztála a všechny moje snahy o úspěšné zakončení večera ztroskotaly. Asi se na tom podepsal i šok z průjezdu a to mě naštvalo. Tak jsem druhej den zavolal chlapíkovi, co měl dům na starosti a za tu dobu, co jsem tam bydlel, jsme se skamarádili.
„Ciao Romane!”
„Ciao chlape! Jak je?”
„Všechno v poho. Ale hele vole, co ten týpek, co tu spává v průjezdu a poflakuje se po ulici? Co je zač a nedalo by se ho nějak zbavit? Včera mi vyděsil slečnu, co sem si ved domů, ta mrcha mi pak nedala a to naštve. To snad chápeš!”
Po chvilce smíchu Roman odpovídá: „Chápu! Ale to je Bohouš, ten je neškodnej! Možná bych ho moh donutit ať spí jinde, ale on je hodnej a nikomu nic nedělá, tak ho toleruju. Fakt ti tak moc vadí?”
„Vlastně ani ne, kašli na to a někdy zas dáme vínko. Čau.”
Zavěsil jsem a přemejšlel, že by mi ta kráva stejně třeba nedala, ani kdyby ji Bohouš nevyděsil, tak co ho mám chudáka nechat prudit.
Běžela léta, slečny a dámy se střídaly stejně jako místa Bohoušova noclehu. Průjezd zrekonstruovali, vyrostla v něm restaurace, tak už tam nespával, ale někdy se krčíval na dvoře u popelnic. Pak mě opustila ta poslední, co jsme si to před oltářem v Týnským chrámu slíbili na celej život a já zůstal krásně romanticky smutně sám. Místo sexu hodně četl, až se mi dostal do ruky Grishamův Advokát chudých. Možná jsem byl ovlivněn tou knihou, samotou, či depresivním únorovým počasím, tak když jednou, cestou domů, za mrazivý noci, vidím Bohouše zalomenýho na židli u popelnic, nedá mi to, posvítím si na něj mobilem a strčím do něj.
Zvláštním způsobem vykulí jen jedno oko a upře na mě tázavej pohled.
„Bohouši, neni ti zima?”
„Ne, to je dobrý! Sem v pohodě.” Oko se zase pomalu zavírá.
„Nechceš něco na sebe? Nebo deku? Vždyť tu zmrzneš!” Je mi zima i za něj, přestože mám dlouhej péřovej kabát s kapucí lemovanou kožešinou, přes beranici.
Se zájmem otvírá obě oči a odpovídá: „Deka by bodla. A kdybys měl nějaký tepláky, trenýrky, ponožky a teplý boty.”
„Jaký máš číslo nohy?”
„Osum.”
„To máš kliku chlapče, máme stejný. Vydržíš to do zejtra? Já ti něco připravim.”
„Jasně, zejtra stačí.”
„A budeš tu zas spát?”
„Od devíti večer tu sem.”
„Platí.” Nechávám ho v jeho mrazu a odcházim do svýho příjemně vyhřátýho bytu, nalejvám si skotskou a přemejšlim o spravedlnosti světa.
Druhej den do velký tašky naskládám oblečení, který je sice krásný a kvalitní, ale provinilo se tím smrtelným hříchem, že vyšlo z módy. Vybírám hlavně takové, co by mohlo zahřát. Jen nad botama váhám. Jsou boží! Teplý a těch patnáct tisíc, co jsem za ně před pár lety dal v butiku Cesare Paciotti, mě nikdy nemrzelo. Představuju si, jaký mu v nich bude krásný teplo, tak je, i když s těžkým srdcem, přidávám k ostatnímu.
Druhej den mu tašku předávám a zdá se že má radost.
Potkávám ho za pár dní a z věcí ode mně nemá na sobě nic.
„Bohouši! Proč nenosíš co sem ti dal?” Zaútočím naštvaně, když vidím ty hrozný hadry, co má na sobě.
„Si to vemu příště, až se umeju.”
„Proč sis nevzal aspoň ty boty? Sou super teplý! Proto sem ti je dal!”
„Mám napuchlý nohy, nevejdu se do nich!”
Kecy v kleci! Vyměnil to za krabčáka! Letí mi havou, říkám si jakej jsem blbec a jsem na něj pěkně naštvanej.
Pak ho delší dobu nepotkám, až na jaře a vypadá strašně. Sune se pomalinku ulicí o berlích. Nohy obalený do hadrů, v podivně ořezanejch sandálech, táhne za sebou a je vidět jak ho každej krok bolí. Je mi ho líto, ale jsem uraženej a i když to s těma nohama byla asi pravda, tak se s nim nezdravim.
Pak znovu mizí, až ho potkám na prahu léta, sedícího na parapetu obchodu a hřejícího se na sluníčku jak kočka. Vedle sebe plechovku piva, berle opřený o zeď
a vypadá úplně jinak. Ostříhanej, oholenej, čistě oblečenej a i když pořád nemůže chodit, zdá se že je mu podstatně líp. Samozřejmě na sobě nemá žádnou z těch věcí, co jsem mu dal, ale odpouštím mu a jdu k němu.
„Ciao Bohouši. Jak se máš? Vypadáš dobře. Si úplnej švihák.”
„Jé čau!” Zavrtí se a potáhne z cigarety. „Je to dobrý, všechno v pohodě.”
Nevim co říct dál, tak se zeptám: „Dáš si eště pivo?”
„Dík! Piju Kozla, zelenýho.” Ukazuje na plechovku.
Odběhnu vedle do Žabky, koupím dvě krásně nachlazený a jedno mu podávám. Otevře si ho, já taky, ťukneme si, upíjíme a on se na mě usměje.
Najednou si uvědomuju že mi chyběl a že jsem ho podvědomě vyhlížel, kdykoli jsem jel autem Železnou, nebo se večer vracel domů. Tak nějak zvláštně se mi po něm stejskalo.
Patří sem. Do kouzla Starýho města, s nádhernou architekturou, útulnejma hospůdkama a davy turistů. Bez něj to nebylo ono!

Dávám si loka a koukám do tváře, zdevastovaný nepřízní osudu.

Ty vole! Kdybys jen věděl, jakou mám radost, že jsi zpátky!
———-

10.6.2014

Máš to chlapče politiku zapotřebí?!

Stojím v zácpě na magistrále, pozoruji obličeje na billboardech, bigboardech a megaboardech, co zůstaly po minulých volbách.
Aparatura v mém stařičkém autě hraje skvěle, tak sjíždím poslední album Eminema. Zrovna doběhl na záchod a vydává silně neestetické zvuky, které ale nádherně symbolizují můj vztah k volbám do evropského parlamentu.
Proboha! Kam ta pop music spěje? Že by tam kde už je česká politika dávno?

Zprava se na mně usmívá ministr financí s nějakým týpkem, co neznám, zleva mi nabízí asistenční službu vyčichlý tyranosaurus. Ten, který v předminulých volbách společně s ubrečeným kleštěncem (alespoň podle hlasu, určitě má nějaké skryté kvality, když má tak krásnou ženu) s umaštěnou čupřinou zkanibalizoval bratry dinosaury, aby se následně historicky znemožnil. Celý národ pochopil, co je zač, jen on si pořád sedí na kabelu stejně jako Paroubek a zase kazí životní prostředí svou tváří na billboardech.
Posouvám se v koloně a přemýšlím co k tomu ty lidi vede.
Že by se jednoho rána postavili před zrcadlo a začali přemítat?
Něco bych se svým životem měl udělat, zatím za moc nestál. Ale co? Koukají na sebe a upřímně hodnotí své kvality. Jsem bezcharakterní, mám malýho pinďoura, umím lhát a blábolit nesmysly, jsem chamtivej, něco ukrást mi taky nevadí, nemám žádný kamarády, tak ani co ztratit a rád bych si zpestřil sexuální život. Co bych měl sakra dělat?
Stanu se politikem, to je nápad,! Kdybych to dotáhl na premiéra nebo prezidenta, mohl bych se konečně prosadit i jako milovník, souložit s baculatou členkou kanceláře (klidně ať padne vláda, hlavně že si vrznu) nebo s herečkou a to by bylo žůžo!
Z pohledu na toho, co maskuje bradové vaky chamtivého sysla bíbrem, přejíždím zpět na chlápka, co jsem volil a vzpomínám, jak jsem to schytal, když jsem se k tomu přiznal.
„Ty si volil estébáka? Si snad debil?”
„Jo. Volil sem ho proto že je štíhlej, tak je vidět, že je schopnej si odříct aspoň hřích obžerství a to je jeden z mála mezi těma, co sedí ve sněmovně. Nevypadá, že je notorik jako “ovarová hlava”, je manažer a i když určitě chápe že stát složenej z velký části ze zkorumpovanejch kolegů nelze vést jako firmu, aspoň to zkusí. Nic špatnýho mi neproved a mluví docela rozumně.
„Ale vždyť je to estébák!”
„Tys mu u toho svítil když to podepisoval? Nebo to říkala svačinářka u vás v práci co má zaručený zprávy? Znám několik lidí co byli označený za estébáky a nebyla to pravda. Nenech se manipulovat médii a přemejšlej. Nenech si vnutit co si máš myslet! Nebo si snad jen členem stáda bez mozku?”
„Ty si ňákej chytrej!”

Posouvám se dál, koukám na ten celkem sympatický ksicht, ale nesouhlasím se slovy jiného kamaráda který ho adoruje.
„Hele tůhle sem s ním mluvil a on je fakt úžasnej.”
„Vyndej si hlavu z jeho řitě! Kdyby byl tak úžasnej, přece nepude do politiky. Určitě má nějakej mentální problém. Sice nevěřím, že by tam šel proto aby mohl začít ještě víc krást, jak tvrdí jeho kritici, přece už má dost a všichni politici nemůžou bejt zloději, jak si myslí většina národa. To je jen paranoia! Ale nějakej problém určitě má. Třeba chce vidět svůj ksicht v televizi a na billboardech. To zas neni tak divný. Kdo z nás, prostého lidu, by nechtěl? Vždyť je to neskutečnej opiát! Pokud má jen tenhle motiv, tak mi to nevadí. To je běžný, i když to nikdo nepřizná. Znamená to, že je jen normální ješitnej chlap, žádnej úžasňák! I tím je mi sympatickej.”
„Ty seš holt vůl a vůbec tomu nerozumíš!” Končí kamarád dizkuzi a bohužel má pravdu.

Já těm českým politikům opravdu vůbec nerozumím. Vím jen jedno. Až na malinkaté výjimky to je partička nesympatických podivínů. Strašně bych si přál a toužím tomu věřit, že je mezi nimi aspoň pár slušných lidí, co cítí touhu měnit věci k lepšímu.

A snad proto to maj zapotřebí!
———

5.6.2014

Říše strachu

Jedu metrem a v reklamním v rámečku vidím herce hluboce se zajímající o stav mého tlustého střeva. Ty výrazy tváří jsou na Oscara!
Bohužel se hollywoodská akademie o českou tvorbu poslední doby příliš nezajímá, ale kdyby nějaký akademik jedoucí pražským metrem viděl toto, určitě by pookřál. Nádherně zahrané!
Odkládám čtečku protože jsem znervozněl. Vnitřními smysly se snažím zkontrolovat stav mého vnitřního ústrojí, ale i po hrachovce se zdá být všechno v pořádku. Nicméně červíček zahlodal. Co když mám rakovinu střeva, o prostatě vůbec nemluvě! Sláva že nejsem hermafrodit, to bych se ještě musel strachovat o rakovinu prsu. Je strašné, co na nás v životě na každém kroku číhá! Ale opravdu číhá? Opravdu mají ti herci takový zájem o stav mého lehce pokrouceného tlustého střeva? Nebo někdo chce abych se bál? Ale proč? Abych šel na vyšetření a nemocnice si mohla naúčtovat finance za úkon zdravotní pojišťovně? Že by šlo zase jen o peníze? Jsem na vážkách, nechci být negativní, ale mozek, ten prevít shrnuje fakta.
Co je nejlepší marketinkový nástroj? Strach! Potřebují nemocnice pacienty (klienty)? Ano! Co ti co vyrábějí testovací sady, potřebují zákazníky? Ano!
Jak je nejlíp získat? Vystrašit je!
Michael Crichton napsal skvělý román Říše strachu ve kterém, i když trochu fantasmagoricky popisuje praktiky environmentalistů jak v lidech vzbudit strach, aby zelená lobby získala finance.
Obávám se že kromě dalších organizací “pečujících a blaho lidstva” tím, že v něm vzbuzují hrůzu, má i přemrštěná starost o zdraví české populace ekonomické pozadí. Troufám si tvrdit, že každému kromě mých blízkých, by byl stav mého tlustého střeva lhostejný, kdyby nešlo o peníze.
Kašlu na vás! Jím luštěniny, netloustnu, sportuju a věřím osudu že mě uchrání od všeho zlého. Ze mě mít prachy nebudete, pitomci!
Vracím se k četbě Hornbyho Dlouhé cesty dolů s myšlenkou že i tehdy, kdy nám bolševik podobně vyplachoval mozky, visely ve školní jídelně obrázky Neprakta- Švandrlík s moudrým heslem: “Lékař léčí, příroda uzdravuje!”

Tak mě furt nestrašte nebo se naštvu, skočim ze střechy a máte po byznyse!
———-

Naval granty ať mám víc než tamty!

Mám rád české herce, jsem milovníkem filmů, divadla a i když české seriály zrovna nemusim, vím že některé nejsou špatné a i na ty vyloženě blbé, část národa kouká. Proti gustu žádný dišputát, kdyby lidi nekoukali, televize by je stáhly. Žijeme přece v tržním prostředí a o peníze jde až v první řadě. Taky nejsem muzikálový typ, ale sláva že se lidem líbí, chodí na ně a zpěváci a tanečníci v nich najdou uplatnění. Jediní, které nemám rád, jsou herci, z nichž se stali majitelé divadel a díky grantové politice můžou dělat umění, které nikoho nezajímá.
Co je to opravdové umění? Co je to kultura? Z nedávné minulosti si ještě pamatuju, že umění bylo to co vytvořili filmaři socialistického bloku a listopad byl měsícem prázdných kin, zatímco to západní, na co jsme stáli fronty a kupovali si lístky týden dopředu, byla prachsprostá komerce.
Grantová komise dává naše miliony divadlům, které by se jinak díky amatérskému vedení neuživila, nebo možná uživila, ale byla by to dřina. Takhle je to mnohem jednodušší. Natáhnu ruku, zaštítím se tím, že dělám opravdovou kulturu a penízky se jen hrnou. Pak se nemusim starat o management, o sponzory, o to, abych diváka přilákal atraktivním repertoirem. Je to jedno, stejně prachy dostanu, dělám přece umění a pečuju o kulturnost národa. Na kulturu se tržní prostředí nevztahuje, protože ti, kteří mívají plná hlediště označíme za komerční divadla a těm granty nepatří.
Podle této teorie jsme národ blbů, kteří chodí jen na kraviny a na opravdový umění kašlou. Nemyslím si to. Myslím si že jsme chytrý národ i když částečně poškozený bolševikem a nepotřebujeme, aby za nás nějaký úředník rozhodoval co je umění a co ne a co bude podporovat z našich peněz a co ne. Myslím, že to pravé umění je lidi pobavit. Ať už komedií, nebo něčím vážným, nad čím se budou muset zamyslet, zamyslí se rádi a i tím se pobaví.
Hlavně je třeba bavit, ne nudit!
Stejně jako dobrý číšník není předurčen, že musí být dobrý manažer restaurace, dobrý sporotvec, že bude dobrý trenér, tak ani skvělí herci, zpěváci, hudební skladatelé, nemusí být dobří principálové i když mohou. Hosanna, ať jsou, ale ne díky tomu, že se do nich každý rok sypou stovky milionů z kapes daňových poplatníků.
Přál bych si aby kultura vzkvétala, aby divadla byla plná, aby se herci i ředitelé měli dobře, ať je to ale proto, že tam lidé chodí, že si kupují lístky za tržní cenu a že se baví. Ne proto, že úředník rozhodl, že někomu dáme pět nebo deset milionů grant a jiný utře.
Asi se dá pochopit, že když některé divadlo obývá památkově chráněnou budovu, kdy náklady na údržbu nelze z výnosu vstupenek pokrýt, pak je vhodné, aby pomohl stát. Taky nemám nic proti tomu, aby granty získávaly nové, veřejně prospěšné projekty, to je určitě třeba. Ale udržovat jimi v chodu divadla s neschopným vedením považuji za zrůdné a nespravedlivé vůči ostatním soukromým subjektům v tržním prostředí. Všichni víme, kolik krachuje jiných firem, když nedokážou vzdorovat konkurenci a nikdo se tomu nediví, ale když bylo nedávno zavřeno divadlo v krajském městě, byla toho plná televize, protože to se nesmí.
A kolik je jen v Praze divadel? Osmdesát, nebo devadesát? Nevím přesně, ale vím, že jich je tolik proto, že přežívají jen díky grantům, které my platíme. Je něco shnilého v tomto segmentu podnikání a se šířením kultury to nemá nic společného!
Nechci být skeptický, ale když bojujeme proti korupčnímu prostředí, není grantová politika jeho potenciálním podhoubím?
Vím, že to není jednoduché a že předchozí necitlivé i když dobře míněné snahy, vyhnaly naše milované herce do ulic, protože se cítili ohroženi. Chápu to, ale stejně, vždyť na podzim oslavíme pětadvacet let od revoluce, neměli bychom tento socialistický přežitek zásadně přehodnotit a najít rovnou startovní čáru pro všechny kdo se snaží nás bavit ve svých divadlech?
Pokud ne, tak taky dobře! Třeba tento blog nebude nikoho zajímat a nebude ho číst, tak půjdu na magistrát s nataženou rukou, že bych měl získat grant, protože asi dělám umění!
Držte mi palce!
———–