Julie v červnu, Romeo na konci listopadu.

Budovou školy se rozlehl zvonek oznamující konec vyučování.
Byl pátek, září 2033. Obloha měla tu zvláštně modrou, zářivou barvu, kterou se v tomto období vyznačuje. Den byl stále příjemně letní i když v závanech větru bylo znát chladnější tóny, signalizující, že se podzim nadechuje k útoku.
Z budovy nově zrekonstruovaného gymnazia Nad Štolou se začali hrnout žáci. Tvořili se fronty u depozitorů ecyclů, kde si mládež půjčovala vozítka podle nálady a možnosti jejich kreditu. Ebiky plynule vyjížděly z prostoru, kde byly uskladněny. Malé úhledné balíčky se před zraky žáků rozkládaly v různě barevná jízdní kola, hydraulická ramena je stavěla do správné polohy, aby na ně mohli nasednout. Pak za tichého šumění elektromotorů svištěli dolů po rampě domů, nebo za zábavou do některého z center, která nabízela jak sportovní vyžití, tak virtuální zážitky, které začínaly být u mládeže populárnější než ty skutečné.
Za chvilku byl prostor prázdný ktomě studenta staršího ročníku, který na někoho čekal. Pak vyšla dívka, usmáli se na sebe, uchopili za ruce, cudně políbili. Dívka byla poněkud menší, něco kolem stoosmdesáti centimetrů, ale co jí chybělo na výšce, plně vynahrazovaly křivky jejího těla. Poslední model SecondSkin síly tří micronů ostře fialové barvy obepínal tělo naprosto dokonale i když v citlivých partiích, na plných pevných prsou a v rozkroku, byla látka zesílena. Snad aby utajila, či možná zvýraznila tato tajemství. Její postava, držení těla a pohyby svědčily o zálibě ve sportu. Dlouhé nohy byly nazuty do jednoduchých elegantních bot bez zapínání barevně sladěnýmch s oblekem. Paže měla štíhlé, lehce svalnaté a končily dlouhými prsty s jemnými nehty jen lehce zdobenými fialovým transparentním lakem. Aby ztělesňovala sexsymbol minulého století, k tomu ji chyběl snad jen vosí pas. Plavé vlasy měla volně rozpuštěné, splývaly jí na ramena a vlály v mírném větříku. Nad nebesky modrýma očima, s obočím egyptské princezny dávnověku, přikrývala inteligentní čelo hustá ofina. Nos měla malý, ale temperamentní a ústa, rámovaná plnými rty, byla zdobena tetováním. Pomalu si zvykala na to, že se za ní na ulici chlapi otáčejí a stejně staří kluci se často zakoktají, když s ní chtějí navázat kontakt. Začínala si uvědomovat své ženství a líbilo se jí to. Líbilo se jí líbit se a když to vedlo k tomu, že se o ní začal zajímat idol všech holek ve třídě, byla šťastná.
„Jaká byla škola, Leone? Promiň žes musel čekat, ta úča si hrála na maminku a chtěla mně podpořit, protože ví co mě čeká. Bylo to od ní hezké, ale já už se nemohla dočkat až tě uvidím.“ Trochu se začervenala z doznání co z ní vytrysklo.
„Dneska to byl mazec, dělali jsme tři testy a já se nemoh po včerejšku vůbec soustředit. Pořád jsem na to musel myslet, bylo to tak krásný, ale snad dopadnou dobře.“ Dívka zčervenala ještě víc a lehce Leona pohladila po ruce, „Ty jsi tak krásná lásko a já moc šťastnej že tě mám a že jsi mi včera dala ten největší z darů.“
„Ale no tak Leone, nemluvme o tom, já se trochu stydím, i když vím že není za co.“Podívala se mu na okamžik plaše do očí, ale pak je znovu stydlivě sklopila. „Přesto že to bylo poprvé, moc se mi to líbilo, ale nechci o tom mluvit.“
Leon se na ni láskyplně podíval a mlčel. Byl snad o dvacet centimetrů vyšší než ona, se širokými rameny, svalnatý, ale ne robustní. Nezapřeli se v něm jeho předci z kmene Masajů, přesto že jeho oči i tvář měly po matce evropské rysy. Pleť byla zvláštně kakaová. Byl zvláštně exoticky krásný a se svým jemným vystupováním, skromností, evidentní inteligencí a nadáním téměř pro všechny sporty, byl idolem holek nejen ve škole. Vybral si ale Claudii. Snad pro ten rošťácký vzhled a smích, kterým rozdávala dobrou náladu kdekoli se objevila. Našli v sobě zalíbení a včera ho zpečetili.
„Já už musim Leone, chtěla bych zůstat s tebou, ale ty víš že tam musím. Je to tak smutný, já mám strejdu strašně ráda, už jsem ti říkala že mně vlastně vychoval, tak nevím jak to vydržím. Prý mu zbývá už jen tak týden, dva, nejdéle měsíc. Vůbec nevím co si pak počnu, ještě že mám teď tebe.“ Rozvzlykala se, schoulila se mu do náruče a už nedokázala zadržet pláč. Objímal ji, hladil a rozhlížel se kolem, jestli je někdo nevidí. Nejen uvnitř budovy, ale i vblízkém okolí školy byly něžnosti zakázány. Přes sklo dveří zahlédl blížící se třídní učitelku Claudie a ztuhl. Jejich pohledy se setkaly. Viděl jak se v chůzi na okamžik zarazila, ale pak přidala do kroku, aby jim vynadala. Když uviděla, že dívka v jeho náručí je Claudie, zůstala stát a pak mu jen kývla na pozdrav a zahrozila prstem. Otočila se a vydala směrem k bočnímu východu. Oddychl si a napadlo ho, že ona ta ženská snad nebude tak strašná bestie, jak se o ní traduje. Mezitím se Claudie utišila, zmáčkla knoflíček na tenkém pásku její Sskin a ze škvíry vyjel kapesníček. Osušila si oči a i když v nich ještě slzy byly, viděl v nich nejen odhodlání k tomu co ji čeká, ale i lásku co k němu cítí. Políbil ji na čelo.
„Držim ti palce ať to moc nebolí.“
„Děkuju.“

Odvrátila se od Leona, přistoupila k depozitoru, dotkla se označené plochy a do miniaturní štěrbinky zašeptala: „Speed třináct G.“ Hlasová rekognice potvrdila, že už má věk k zapůjčení nabušeného kola a mechanismus se spustil. Dvířka v podlaze se odsunula a vyjel balík. Když se rozložil, usmála se. Růžový rám, zdobený žlutými a bleděmodrými květy byl opravdu k pomilování. „Není krásný? Bude mě stát trochu víc kreditů než si můžu dovolit, ale dnes si to chci dopřát, potřebuju si udělat radost.“
„Jasně! Je nádherný, to bude svezení. Můžu ti přispět?“
„Ne, jsi hodnej, já to zvládnu. Ale stejně děkuju.“

Naučeným pohybem zmáčkla klávesnici na opasku a zadala kombinaci, kterou si předtím nacvičila, aby její Sskin změnila barvu která dokonale ladila ke Speedu. Na ramenou, loktech, bocích a podpadcích bod se rozzářily obrysové diody, už několik let povinné při používání jednostopých vozidel.
Z pouzdra u opasku vytáhla svoje retro sluneční brýle Oakley, protože nesnášela promítání navigace přímo na sítnici oka. Asi taky podléhala čerstvé propagandě lékařské komory, že projekce může mít nežádoucí účinky. Ale hlavně si v těch stařičkých brýlích připadala ještě víc sexy a to bylo samozřejmě pro šestnáctiletou slečnu velmi důležité. Spustila trojrozměrnou navigaci, zadala adresu, vybrala k ní oblíbenou hudbu a usmála se na Leona.
Přistoupila k němu, postavila se na špičky a políbila jej na ústa. „Jsi můj miláček, pak se ti ozvu.“ zašeptala, nasedla na ebike a sjela po rampě na ulici. Zpomalila, otočila se a ještě mu vesele zamávala. Mávnul jí na oplátku a poslal vzdušnou pusu. Díval se jak odjíždí a nemohl spustit oči z její postavy mizící v dálce. Cítil že tahle sexy a při tom tak roztomiláholka ho zasáhla. Věřil že toto může být ta pravá láska o jaké mockrát četl, viděl spoustu filmů, ale sám ji ještě nepoznal, přestože už několik vztahů měl.
Rozhodl se že půjde domů pěšky, projde Letenskými sady, sedne si někde na drink a bude na ní myslet, protože už mu bylo jasné, že ji má pod kůží. Cítil že jí opravdu miluje a nemá náladu na večer s klukama někde v herně, při virtuálním golfu či závodech F-1. Ani na jinou seanci, kterých se nabízely desítky a při kterých trávil večery, než poznal Claudii. Chtěl se projít, nespěchat a vychutnávat si ten nový pocit pohody a přesto nepokoje, pocit štěstí, vzrušení a touhy. Přesto že o něm vrstevníci tvrdili, že to má v hlavě mimořádně srovnané, najednou si tím nebyl vůbec jistý. Ten pocit byl nový a kromě štěstí přinášel i obavy a zmatek. Sedl si na lavičku kousek od místa, kde stála obrovská bronzová socha Václava Havla a odkud byl krásný výhled na Staré město. Přemýšlel jestli si má dát jointa aby zklidnil mysl, ale pak ten nápad zavrhl a řekl si, že je lepší si uspořádat myšlenky s čistou hlavou. Stejně chtěl s tím hulením přestat, i když pro něj znamenalo určitý prvek rebelství a to se mu líbilo.

Claudie držela kontrolku přidané energie nízko protože potřebovala trochu dřiny. Chtěla šlapat, aby si po dni, kdy seděla ve škole protáhla nohy. Cítila že už se prohřívá a přesto že slunce zašlo za mraky a vítr zesílil, začínalo jí být horko. Upravila klimatizaci v Sskin a ještě přidala.
Chtěla ze sebe vyjet tu bolest, kterou cítila při myšlence na strejdu, jejího nejbližšího člověka, který umírá a přes všechny pokroky v medicíně mu není pomoci. Už mu je přes osmdesát, ale přesto, že celý život sportoval a jedl zdravě, tak si taky dopřával vínečka, doutníčků a dalších požitků, které život zrovna neprodlužují. Ale to asi nebude ten problém. Vypadá to, že už ho nebaví žít. Většina kamarádů už odešla na věčnost i když někteří byli o dost mladší než on a ti zbylí dva tak akorát dokázali otevřít pusu, aby jim do ní ošetřovatelka strčila lžičku s kaší a místo vtipů a hecování, na jaký byli celý život zvyklí, jen tupě kouka a semtam něco zablekotají.
Už se mu asi nechtělo dál žít, když skoro všechny radosti odezněly a ta jediná, Claudie, už taky roztahuje křídla k odletu do vlastního života. Ona milovala jejich společné zážitky a moudrosti co jí předával. Milovala jeho věčně mladého ducha, když s ní chodil do kina na teenagerské filmy, hlavně když to byly „kopsdodržky“ jak říkal filmům kde se hrdinové víc mlátili než mluvili. Někdy ji bral na klasiku do divadla, kde si často schrupnul a ona ho nechala a o přestávce oba dělali jakoby nic. Přesto že se velmi často smál a byl samý vtip, stále častěji si všímala, jak se občas zachmuří, když si vzpomene na minulost Ta byla většinou vesele zářivá, ale už se nikdy nevrátí. Chápala, že i když má ji, tak už to pro něj není ten správný život. Život plný kamarádů, dobrodružství a sportu. Ještě nedávno spolu jezdili na ecyclech či ebruslích, kdy přesto že už byl hodně starý, vyvíjel takovou energii, že mu ztěží stačila. Pak se ale vše začalo lámat a zbyly jen procházky s krmením racků či labutí na Kampě. Chřadnul ji přímo před očima i když se snažil, aby si toho nevšimla. Doktory nesnášel, ale když jednou už nemohl vstát z postele a svěřil se jí, že ho brní nohy, dovolil, aby ho odvezli na vyšetření a diagnoza byla jednoznačná.
Když jim doktor sdělil že metastázy se sice dají zbrzdit, ale na běhání už to nebude, ona se málem zhroutila, ale on se jen usmál, že má naběháno dost a aspoň bude mít čas na knížky a filmy co ještě neviděl.
„Jak tak na vás koukám pane doktore, asi je to fakt zlý a dáváte mi už jen tak dvacet let života. Co říkáte chlape?“ Zazubil se aby odlehčil tíhu okamžiku. doktor jen smutně zavrtěl hlavou. Nechápal, kde se v tom starci bere ten černý humor, kterým se v nemocnici za těch pár dní, co tam ležel, tak proslavil. Po chodbách se už sotva belhal, když si šel dát na terasu doutník a z ploché lahve, kterou nosil v županu, usrkával whisky. Přesto ale vždycky, když potkal nějakou sestřičku, nezapomněl ji lákat na rande až se uzdraví, nebo ty, co už znal lépe, na skupináč. Jak tvrdil s přehnaně vážnou tváří, jedna by mu nestačila, protože ocel je proti němu máslo a má výdrž Omicrona.
Sestry se mu smály. Věděly, že si dědek dělá srandu, aby jim zlepšil náladu v tom smutném prostředí, kde každou chvíli nějaký pokoj vyklidily, aby ho připravily pro dalšího cestujícího do poslední stanice.
Když pak toho smutného dne z nemocnice odcházela, plná pokynů, co všechno musí zařídit a že další najde na cloudu, stavila se u lékaře s poslední důležitou otázkou. Odpověď nebyla jednoznačná, přesto ji vyděsila. Věřila v měsíce, ale spíš to vypadalo na týdny. Pár už jich uběhlo od chvíle co strejdu odvezli do nemocnice, tak se bála, že to nejhorší přijde velice brzy.
Milovala z celého srdce toho starého muže, co se o ní z nějakého záhadného důvodu, po dobu co si pamatuje, staral. Od toho léta, kdy maminku porazila ta strašná nemoc a babička to asi smutkem nezvládla a odešla krátce po ní. Přesto, že na fotkách co našla v cloudu a na stařičkých discích, byla velmi krásná, ona už ji pamatuje jen jako slábnoucí trosku. Trosku, kterou strejda ošetřuje a krmí a pak když jedné noci tiše umírá a ona snad z nějaké předtuchy časně ráno běží k ní do pokoje, poprvé vidí strejdu brečet. Tiše, ale zato vytrvale a cítí, jak jí jeho slzy tečou za krk když jí objímá. Radši na to přestala myslet, protože se jí při té vzpomínce zalévaly oči slzami a přestávala vidět na cestu. Ale když vzhlédla, viděla že je nemocnice přímo před ní.
Dojela k depozitoru, odevzdala ebike, nadechla se a vyrazila směrem k vchodu do budovy.
Bála se co bude a zároveň se těšila, že zase uvidí tu milovanou tvář.
Ohlásila se u sestry na patře. Ta jí pokynula že může jít dál, že primář o všem ví a zeptala se, jestli si s ním nechce ještě před návštěvou promluvit. Odmítla.Během dne už četla několikrát zprávu co jí poslal a která plně vypovídala o situaci.
„Možná až po návštěvě, pokud tu ještě bude,“ navrhla když odcházela dlouhou chodbou směrem k lůžkovému oddělení. Otevřela dveře a vstoupila do pokoje, kde blikalo několik přístrojů. Jejich šumění se ztrácelo v hluku nahlas puštěné televize, kde zrovna běžela nějaká talk show. Podívala se směrem k posteli a z profilu uviděla strejdovu tvář, rámovanou šedivou „máničkou“ jak vždy hrdě nazýval svůj stále stejně bujný porost hlavy.
„Pojď mi učesat máničku,“ často ji lákal ve chvílích pohody. A ona vždy s radostí vzala starý kartáč, který jim zbyl po mamince, jehož doteky miloval a česala mu s ním vlasy.
Přistoupila k posteli. Tvář byla kamenná a nehnul se v ní ani sval. Oči byly zavřené a zdálo se jí, že ani nedýchá. Pomalu k němu přistoupila, opatrně a s obavou sáhla na čelo. Necítila nic zvláštního. Teplota se zdála v normálu, ale obavy ji nepřešly. Naklonila se nad něj a zašeptala:“ Strejdo, probuď se prosím!“ V ten okamžik se obě oči otevřely do široka, z úst vylétl jazyk a hromovým hlasem se ozvalo: „ Báááf!“ Škubla sebou leknutím, ale strejda už se vzpíral na posteli a křičel na ni:“ To sem tě dostal ty moje malá prdelko, co? Už sis myslela že sem zaklepal bačkorama, hahahaha. Nasrat světe, starej Romeo to eště nevzdává, pořád do toho du! Eště něco dokážu!“ smál se až se zalykal a dávivě se z toho rozkašlal. Začala se smát taky a chechtali se spolu až ho kašel přešel a vyčerpaný se uložil do polštáře. Vzala jej za ruku.On ji sevřel tak pevně, že na okamžik zapochybovala, že by to s ním mohlo být tak špatné.
„Tak rád tě vidím, ty moje malá velká holko. Ukaž se jak jsi od předevčíra vyrostla, projdi se pokojem ke dveřím a zpátky a udělej mi manekýnu.“ Zaprosil.
Hráli tu hru snad už od té doby co pamatovala. Jednou odpoledne, když strejda klimbal u televize, byla tam nějaká módní přehlídka a ona poprvé viděla modelky na molu. Jak si zvláštně vykračují, celé se kroutí a zničehonic je začala napodobovat, kráčela strejdovi před obrazovkou a taky své drobné dětské tělíčko kroutila, nožky trčila před sebe a šla po špičkách, jako by měla lodičky s vysokými kranfleky. Strejda se probral a začal se smát až se za břicho popadal. To ji povzbudilo, vykračovala dál, kroutila se ještě víc, smáli se spolu, až ji strejda vzal do náruče a pevně sevřel. Najednou měla zvláštní pocit že už se nesměje, ale je to něco jiného co otřásá jeho tělem. Nerozuměla tomu a tak otočila hlavu a sledovala televizi dokud se strejda neuklidnil, vysmrkal se do kapesníku a plácl ji po zadečku, ať skočí do kuchyně a naleje mu skleničku jeho oblíbeného vína. To už uměla, dělala to často a ráda. A když se vrátila, strejdova tvář měla zvláštní výraz.
„Provedla jsem něco?“ zeptala se dětským hláskem.
„Ne zlatíčko, jen jsem si uvědomil, jak jsem šťastný že tě mám. To se velkým lidem někdy stává a pak divně koukaj. Z toho si nic nedělej. A co kdybych k večeři udělal špagety jak je máš ráda?“
„Jé to bude žůžo!“
Ta vzpomínka jí prolétla hlavou, když kráčela ke dveřím a kroutila se a pak když se otočila a šla zpět, jako by cítila to štěstí z odpoledne utopeného kdesi v minulosti, před mnoha a mnoha lety. Strejda se blaženě usmíval.
„Furt stejná producírka!“ komentoval její výkon s úsměvem.
Došla až k němu, sedla si na stoličku vedle postele, položila mu hlavu na hruď a i když věděla že je to jen iluze, najednou jakoby se cítila v bezpečí a šťastná. Hladil ji po vlasech a tiše šeptal: „Vyprávěj mi Claudie o sobě, co jsi dělala od posledně co jsme se viděli. Nevyprávěj mi co se děje tam venku, to mě nezajímá a je toho plná televize. Jo prosim tě ztlum tu krávu, už ty její kecy nemůžu poslouchat.“ Narovnala se a zavelela směrem k obrazu, který visel ve vzduchu: „Ztlumit na trojku.“ Zvuk se okamžitě ztišil. „Nebo to radši vypni úplně, chci bejt s tebou sám, to by mě jen rozptylovalo.“ Po dalším pokynu se obraz rozplynul a tam, kde předtím visel, se objevila stěna a na ní zvláštní obraz nějaké ošklivé vázy plné žlutých kytek.
„Co to tu máš za divnej obraz?“ zeptala se, „Ten tu minule nebyl.“
„Vy nemáte ve škole dějiny umění?“
„Ne, budeme je mít až od druhýho ročníku.“
„Tak až budete probírat impresionisty, tak dávej dobrej pozor, a když přijde řeč na Toullosse Lautreca, Degase, Gauginna, Moneta a zejména van Gogha, tak si na mě vzpomeň. Miloval sem je a miluju. Tu čistou krásu, kterou rodili ze svých většinou krátkých a nešťastných životů a dokázali dát jiným lidem tolik radosti a dávají dodnes. Když tu tak ležím, přemýšlím a je mi smutno, podívám se na ty slunečnice a najednou je mi trochu líp. A příště až přijdeš tam dám Gauginna, s těma krásnejma ženskejma s velkejma palcema u nohou. Tak se těš a přiď brzo.“
„A nemůžeš ho tam dát hned?“
„Ne broučku, to by nebylo ono. Nauč se těšit se na příští. Mít všechno hned je smutný, ochuzuje tě o těšení. Ale teď už mi vyprávěj o sobě. A co dělá Leon?“
„Leon je v pohodě.“ Řekla stručně a nadechovala se aby odvedla téma někam jinam, protože po včerejšku se cítila na tenkém ledě.
„Nezlob Claudie,“ Romeo se trochu zachmuřil, vzal jí bradu mezi prsty a natočil obličej tak aby jí viděl přímo do očí „Leon je bezva kluk a ne že je jen v pohodě. Leon tě miluje a ty miluješ jeho. Starýho dědka na smrtelný posteli neoklameš. Važ si toho. Láska v rozpuku je to nejkrásnější co život přináší, ty to teď prožíváš a já jsem moc šťastnej, že sem se toho mohl dožít. Tak mi tady nekecej a zeptám se znova. Co Leon?“
Zdráhavě se mu podívala do očí a pak se radši sklonila a položila mu hlavu na hruď.
„Když já nevím co chceš slyšet. A nevím jestli je správný cítit štěstí když ty tady tak ležíš a …..“ hlas se jí zlomil a rozplakala se.
„Nebreč ty moje princezničko, to sem nechtěl. No tak nebreč. Nebo se rozbulim taky a víš, že neni nic trapnějšího, než ubulenej dědek.“
„Víš strejdo, ještě to nikdo neví a asi se dlouho nedoví, aspoň doufám, ale tobě to říct chci. My jsme včera večer byli spolu a …….“
„Ne to nemusíš,“ přerušil ji. „ já sem si všimnul že si jiná hned jak jsi přišla a byl sem šťastnej i za tebe. Víš to rodič pozná. Tedy chci říct že to příbuznej, kterej má někoho jako si ty tak rád, jako tě mám rád já, někdy pozná. Nevím proč, ale měl sem pocit že si najednou dospělá, máš takovej zvláštní výraz. Nevim jak to popsat.“
Pocítila úlevu že nemusí dál vysvětlovat co bylo a jestli to bylo všechno bezpečné podle postupu co brali ve škole už před pár lety. Společně s úlevou se ale dostavil jakýsi pocit, že teď je ta správná chvíle. Ten správný okamžik do toho seknout a zeptat se na to, co ji už delší dobu trápilo, ale nechtěla se ptát, protože se tak trochu bála odpovědi.
„Víš strejdo když už o tom mluvíš,“ odmlčela se a přemýšlela jak pokračovat. Jako by cítila jak se jeho tělo napnulo, „můžeš mi říct jak to s náma je a proč jsi mě nikdy neadoptoval? Nevadí ti že se na to ptám?“ Mlčel. „Už dlouho mi to vrtá hlavou. A teď když ty víš, že já a Leon………, že už nejsme jen kamarádi a já jsem velká, neřekneš mi jak to bylo s mojí mámou a tím pánem, co je můj táta? Kdo to je? Chci to vědět, mám na to právo, už je mi šestnáct, jsem plnoletá!“ Zvedla hlavu s jeho prsou a odhodlaně se mu podívala do očí.
„Celá máma! Bože, jak ty jsi po Julii! Je to takový štěstí a při tom to tak bolí.“ Šeptal s přivřenýma očima. Chvilku oddychoval, jako by se mu hodně přitížilo a ona ho zmateně pozorovala s obavou, že mu způsobila nějakou bolest.
„Strejdo prosim tě ne, to jsem nechtěla, není ti něco? Mám zavolat sestru?“ Zvedla tvář ke zvukovým senzorům ve stropě, které byly připraveny reagovat na hesla, kerá se Claudie musela naučit a okamžitě předat zprávu podle závažnosti situace, sestře nebo lékaři ve službě.
„Nikoho nevolej, to bude dobrý,“ řekl hlasem ve kterém byla cítit blízkost smrti, ale i odhodlání. „Chvilku nic nedělej, jen seď a drž mě za ruku.“ Uchopila mu ji do svých, zvedla k ústům a políbila. Trošku se chvěla nervozitou z obavy o strejdu a i z očekávaného momentu poznání, ale trpělivě seděla a ani nedýchala.
„Dvě á otevřít,“ řekl směrem ke stěně sevřeným hrdlem. Nic se nedělo. Odkašlal si. „Dvě á otevřít“ snažil se zakřičet silněji, ale hlas mu selhal. Zase nic. „Prosim tě Claudie, udělej to ty. Pro cizí hlas je heslo Dvě á á plus,“ sotva šeptal a bylo znát že se ho zmocňuje únava.
„Dvě á á plus,“ vykřikla. Ze stěny s tichým zasyčením vyjel šuplík.
„Teď tě o něco poprosím,“ zašeptal, „vyndej z trezoru tu obálku. Je to v tomhle okamžiku ta nejdůležitější věc co na světě mám. Vyndej ji, neotvírej a přiď s ní zpátky ke mně.“ Zadíval se na ni prosebně a věděl že udělá přesně to co chce. Pořád to byla jeho holčička, i když příští minuty mohly vše změnit. Zvedla se, došla k trezoru a vyndala obálku, která ukrývala nějaký docela těžký předmět. Bylo na ní napsáno její jméno. Došla zpátky k posteli, už si nesedla na židličku, ale na rám lůžka, aby na strejdu lépe viděla. Podávala mu obálku, ale jeho ruce nereagovaly.
„Ne počkej. Měla být pro tebe kdybych zemřel dřív, než bych ti stačil říci to co ti teď řeknu. Máš tam dopis. Ale než ji otevřeš, chci abys mi slíbila, bez ohledu na to co budeš cítit, že mi uděláš jednu laskavost a začneš mi z tý knihy číst. A přijdeš i zejtra a budeš mi číst dál. Budeš mi číst dokud neumřu nebo knihu nedočteš. Můžeš mi to slíbit?“ Hlas měl najednou pevný, znovu plný odhodlání jako by předchozí slabost zmizela někam daleko.
„Samozřejmě ti to slibuju!“
„Dobře prdelko, děkuju. Věřím že to dodržíš. Ale pamatuj si, že už jsem dostal několik slibů na kterých mi hodně záleželo, ten největší před bohem v Týnskym chrámu, ale pak se některé proměnily v nicotu. Dokonce i ten u oltáře, o kterém jsem vůbec nepochyboval. Chci věřit, že si jiná, ale pokud ne, nestane se nic zásadního. Pouze umřu se smutkem v duši místo štěstí, které bys mi mohla poskytnout. A nebudu se na tebe zlobit, stejně jako jsem se nezlobil na tvojí maminku.
„Co ta s tím má co společnýho? Řekni mi to, prosím!“ Chvěla se nervozitou.
„S Julií to má společnýho úplně nejvíc. Ale nejdřív roztrhni tu obálku a vyndej knihu….“, udělala co řekl a zmateně se na ten podivný předmět dívala, „teď ji otevři, pamatuješ ještě jak jsem tě učil zacházet s knihou?“
„Ano strejdo.“
„Vidíš ten dopis hned pod deskama?“
„Ano.“
„Tak ho vem a strč ho támhle v rohu do drtiče odpadků.“
„Ale…..“
„Udělej o co tě prosím!“
„Dobře.“
Odložila knihu na pelest, vzala dopis, zvedla se a došla do rohu k otvoru pro odpadky a bez sebemenšího váhání tam dopis vhodila. Otočila se, vrátila k posteli a sedla přesně tak jak seděla před tím.
„A co teď?“ zeptala se klidným hlasem, plná důvěry ke starci na lůžku. Najednou si uvědomila, že on je její nejmilejší osobou na světě a ať už jí řekne cokoli, určitě jí neublíží. Neudělal to nikdy za těch dvanáct let co ji vychovával, tak tím spíš to neudělá teď, když umírá.
„Teď ti musím něco říct a mám po dlouhý době strach. Strach o tebe, jak to změní tvoje naděje a strach o mě, protože se bojím že tě ztratim. Vím že mě máš ráda Claudie, ale taky vím že žiješ svůj život v naději, že konečně poznáš svého otce a že to bude vlivný a úspěšný muž, který se tě ujme…………..“
„Nechci žádnýho vlivnýho a úspěšnýho chlapa, chci jen tátu a chci aby se přiznal k tomu, že jsem jeho dcera a aby mi řekl, že mě má rád a nelituje toho, že mě zplodil. Nechápeš to? Nechci žít s tím, že jsem nějakej parchant chlapa, co se vyspal s mámou, a když zjistil že je těhotná tak zmizel a někde se klepe strachy. Strachy že se jednoho dne objevim a budu chtít, aby mi dal nějaký prachy! Copak to ksakru nechápeš? Vždyť mě tak dobře znáš! Chci vědět kdo to je, abych ho mohla milovat nebo nenávidět, ale už nechci dál žít s tim, že nevim kdo je můj táta, doprdele.“ Hlas se jí zlomil a zhroutila se na postel, objímala ho a on cítil jak mu její slzy skrápí pyžamo.
„Okamžitě se uklidni!“ řekl přísně. „Kdo by tu měl brečet sem já, protože umírám a tebe tu nechávám. Řekla jsi několik sprostých slov, tak doufám že si je zejtra v gymu odpracuješ. Za každý takový slovo je co?“
Mlčela a vzdychala.
„Za každý takový slovo je co? Ptám se znova.“
„Sto dřepů a padesát sklapovaček, abych měla sílu a pevné bříško, co mi budou manekýny závidět.“ Složitě vyartikulovala mezi vzlyky už dlouhá léta dohodnuté pravidlo.
„Správně, vidím že si to pořád pamatuješ, tak se uklidni! Jsi zase moje holčička i když vlastně dospělá žena a když tě to tak zajímá, tak asi nemá smysl to dál oddalovat. Tvůj táta sem já.“
Cítil jak ztuhla. Chvilku se vůbec nehýbala a pak se zvedla z jeho hrudi, odhrnula si z obličeje vlasy a zpříma se na něj podívala. Jako by zas viděl její mámu.
„Ty zmetku mi chceš říct, že mi celou dobu tajíš, že jsi můj táta a necháš mě se trápit, abys mi to řek těsně před tim než si v klidu umřeš? Panebože! Já tě vždycky tak milovala a snila o tom, že jsi to ty a ty sis lebedil v tom, jak ze mě děláš blbku a mluvil o nějakym neznámym úspěšnym chlápkovi. Jsi normální?
Asi tě nenávi…………….“
„Neříkej to Claudie!“ Z posledních sil ji přerušil. „Neříkej to, prosím. Strašně bys mě ranila a ty v koutku duše víš, že si to nezasloužim. Vzpomeň si na svůj slib, přečti mi tu knihu a když potom usoudíš že jsem šmejd, odejdu do pekla s pocitem že si to zasloužím.“
Zarazila se a podívala se na něj. Chvilku přemýšlela a pak řekla na šestnáctiletou holku hodně uvědoměle: „Fair enough!“
Utřela si slzy a bojácně vzala do ruky ten nezvyklý předmět. Už jednou ve třídě koloval při hodině dějepisu, listovali v něm, ale byl nějaký úplně jiný.
Hladila desky a cítila něco podivného co nikdy nedržela v ruce.
„To je kozinka, to nemůžeš znát. Ale že je úžasný se jí dotýkat?“
Podívala se do tváře, kterou tak milovala a viděla že má Romeo zavřený oči. Zastyděla se za to co před chvíli řekla a chtěla říct.
„Jak víš co dělám?“
„Děláš jen to co dělaly celé generace před tebou, když se jim dostala do ruky kniha vázaná v kůži kůzlete. Hladíš ji a nemůžeš se toho dotyku nabažit. Nebo se snad mýlím?“
„Ne, nemýlíš.“
„Přejeď prstem po hřbetu a vnímej tu krásu.“
„To je opravdu nádhera……………………… tati.“
Cítila jak sebou škubnul „Můžeš to říct ještě jednou?“ tiše zaprosil.
„To je opravdu nádhera.“
„Můžeš to říct celé? Prosím.“
„Miluju tě, tati!“
Jeho tělo se roztřáslo jako kdysi, když ještě nevěděla o co jde. Teď už to poznala sama na sobě. Ten zmatek, kdy člověk zároveň cítí hrozný smutek a absolutní štěstí a není schopen se ve svých pocitech vyznat.
„Neumírej aspoň dneska, prosím. Ještě tě trochu chci,“ šeptala do ucha třesoucímu se tělu a to se jako zázrakem začalo uklidňovat. Když se uklidnil úplně, natáhl k ní ruku. Půjč mi ji prosím, chci ji na chvilku cítit. Vložila mu knihu do dlaní. Nasměroval ji hřbetem k ní a poprosil: „Přečti mi to.“
„Julie v červnu, Romeo na konci listopadu,“ poslušně přečetla, “ale chybí tu autor. Kdo to napsal?“ zeptala se.
„Napsal jsem ji já. Víš Claudie, ta kniha je jen pro tebe a ty víš kdo ji napsal. Tak proč bych tam dával své jméno? Buď by ses to dozvěděla z dopisu, kdybych před tím než ji objevíš umřel, nebo jsem plánoval že ti to řeknu, když budu mít to štěstí, že se naskytne příležitost!“
„Ale třeba by zajímala i jiné čtenáře. A pak by tam tvé jméno mělo být.“
„Fajn Claudie. Víš co? Začni číst, kniha je tvoje a až ji dočteš a usoudíš, že ji chceš představit i jiným, udělej jak uznáš za vhodné. Bude to tvoje volba a pak tam dej třeba i mý méno.“
Plaše otevřela vazbu a začala číst rukou psaný text:

„Té, kterou jsem miloval nejvíc na světě, mé lásce, mé ženě, mému nejlepšímu kámošovi, čtyřletému štěstí mého života a nepočítaně dnů utrpení.
Mé femme fatalle, mé Julii.
Romeo

Obrátila na další stránku a pokračovala. Viděla tátu jak se mu ve tváři rozlévá pocit štěstí a slzy jí zamlžily zrak. Zavelela: „kapesník“, ze škvíry rámu postele vyjela buničina, otřela si oči a pokračovala dál na další stránku.

KAPITOLA PRVNÍ

Den První

Pššššpuff! Ozval se lahodný zvuk jak se otevřela další láhev šampaňského. Toto bylo trochu tvrdší a bublinky nebyly tak ostré jak měl Romeo rád, ale taky nebylo špatné. Byl to už šestý druh, který ochutnávali, tak trochu ztráceli přehled a to ještě nebyli ani ve třetině nabídky. „Ty vole ten čtvrtej dům byl hroznej, to nechápu, jak může bejt některý originál šampaňský tak….., neřekl bych přímo hnusný, ale prostě divný a nedobrý. Tenhle je podstatně lepší, ale stejně mi nejvíc chutná Cattier, asi že na něj mám citový pouto.” Obrátil se na jednoho z party svých kamarádů, který se motal kolem stolů se vzorky různých značek šampaňského.
„Mně nepřipadá tak špatný, ale je pravda že nic moc. Hele poď támhle, ta sommelierka má krásný kozy. Uvidíme jestli to v lahvi je tak vyzrálý, jako to ve výstřihu.” Ukázal směrem k jinému stolu a oba se tam vydali.
Ten den bylo v Obecním domě na Grand Jour de Champagne nabito jako obvykle. Byl říjen dvatisícedevět a světová krize zvolna rozevírala své pazoury a hrozila srazit a zdeformovat luxusní životní styl, na který byla většina přítomných zvyklá. Ti, jakoby snad trochu v tušení možné temné budoucnosti, užívali radosti odpoledne plnými doušky. Z party se sešli skoro všichni a radostně se vítali už u vchodu. Velké haló vzbudil Frankie, multisportovní pětašedesátník, nejstarší z party, ověnčený i rychlostním rekordem na letmý kilometr na lyžích, který ale držel jen asi půl hodiny nežli jej další předjeli. Svým sportovním BMW 850 vjel na parking pro invalidy přímo před vchodem. Když vylézal, preventivně se rozhlížel kolem a pro jistotu kulhal. Označení postiženého za předním sklem, které bylo v přímém rozporu s dravým vzezřením vozu, mu dávalo k parkingu povolení. XX
“Ciao mrzáčku, máš pěknou kriplkárku!” vítali ho kluci. Všichni se hecovali jak a smáli na celé kolo. Smích a sranda byly klíčovými znaky této povedené partičky. Vzájemně komentovali své ohozy. Hodilo se do slavnostního prostředí přijít v obleku či aspoň v saku i když dress code nebyl dán. Jinak se vídali jen při sportu či v baru v úplně jiných outfitech.
Sranda pokračovala celé odpoledne. Degustace trvala od tří do sedmi a to bylo za tu cenu vynikající, protože jak už věděli z loňského roku, úplně to stačí na pořádnou opiliádu. S přibývajícími bublinkami v hlavě se vtípky přiostřovaly a protože k dobrému pití patří i pokouření, opustili sál s prezentací vína, kde se kouřit nesmělo. Pokuřovali v předsálí a kuli plány kam za golfem a kde se příště sejít. Řeč šla o politice, muzice, byznyse, problémech se ženskými a vše bylo milé až do chvíle kdy Marta, manželka jednoho z kluků, , se na Romea obrátila s nevinným dotazem:
“A co ty chlapče, kdy už si zas najdeš nějakou ženu? Je snad nějaká na obzoru?”
“Na obzoru žádná a abych se přiznal, tak už by se po těch dvou letech zas nějaká šikla. Asi budu muset na internet, najít nějakou krasavici inteligentní, která by po nocích zahřívala mý chřadnoucí tělo.”
“Moc chřadnoucí nevypadáš.” Potěšil ho jeden z party.
“Oh děkuji.” Odpověděl Romeo. “Ale zdání klame. Nedovedete si představit, jak je to smutný se sám rozvalovat v posteli, nemít nikoho s kym se můžeš hádat a mít sex jen když chceš. Víte jaký sou největší výhody vztahů a manželství? Sex máš i když nechceš!”
Kluci se chechtali, výkřiky radosti nad tím jaký je vůl se ozývaly z úst mnohých kamarádů, ale Marta nechtěla téma jen tak opustit, tak šťourala dál.
“Slyšela jsem že jsi měl párkrát rande s Reginou.” pokračovala.
“Jo, viděli sme se. Ale nic zásadního a slavili sme spolu moje narozeniny, tedy čistě náhodou to tak vyšlo. Ona nevěděla, že je mám, když sme měli rande a já, protože je moc neřeším, sem pak v Café Café chtěl objednat jen malej přípitek, ale ona se toho ujala a dokonce mi zařídila dort, bylo to fajn.”
“Jí to asi tak moc fajn nepřipadalo. Byla u nás na návštěvě jedna její kamarádka a bavili jsme se o tobě a najednou z ní vylítlo, že prej jsi teplouš.” Smála se Marta nevinně, ale trochu jedu v tom bylo.
“Prosím?” Zachmuřil se Romeo. “Kdo o mně říká že sem teplouš? Jak se ta holka menuje?”
“To není důležitý, ale že jí to říkala Regina. Tak jsi teplouš nebo jo?” Pokračovala Marta jako že z legrace, ale Romeovi to moc vtipné nepřipadalo.
“Tak to tedy nevim. Někde sem čet, hned po pádu totáče, kdy se sexuální revolucí došlo k takový popularizaci homosexuality, že jsem měl pocit, že kdo není teplej není “in”, že bukvicí se člověk stává, až když má třikrát styk s osobou stejnýho pohlaví. Tak v tomhle ohledu ani náhodou, ale pokud se člověk stává teplym tehdy, když nemá pár let stálou ženskou a nevleze na kdejakou rachejtli co se namane, tak to asi jo. To sem buzna jak poleno. A než bych se vyspal s Reginou, která mě vůbec nebere a připadá mi antisexy, hlavně tou její divnou povahou, tak to radši tak zůstanu. A ať si o mně nějaká kráva říká co chce.” Bylo vidět, že je Romeonaštvaný, že mu někdo kazí náladu takovými blbostmi.
“No tak se hned nerozčiluj, vždyť o nic nejde. My víme že jsi heterák.” Uklidňovala ho Marta, která viděla že přestřelila.
“Mně jen dokáže vytočit když lidi blbejma řečma někoho do něčeho nutí. Já už to totiž jednou zažil. Taková stárnoucí nymfomanka mě pořád naháněla, a když sem jí dal slušně najevo, že není můj typ a ať si to dál dělá sama, tak mě začala osočovat že sem gay. Asi si kráva myslela, že abych jí dokázal že nejsem, tak ji přefiknu. Nasrat! Možná bych se s ní časem vyspal, ale jak začala prudit a tlačit, zprotivila se mi a zahnal sem ji do historie. Mám takovou povahu! Ale už toho nechme a poďme si nechat nalejt.” Ukončil diskusi Romeo, vydal se do sálu a většina party s ním.
Bylo ještě co ochutnávat. Jacquart Rose Mosaigue byl skvělý, Legras sice nijak neoslnil a Mumm Gordon Rouge měl svoji klasickou kvalitu. Delamotte potěšil, de Venoge ušel, Roederer byl zajímavý a po Gardet už se jim to všechno pletlo stejně jako jazyk, když chtěli říct souvislou větu. Vznášeli se na bublinkách a najednou den dozrál a zavíralo se. Najednou se objevil jeden z kamarádů se dvěmi plnými lahvemi. V předsálí byla vystavena luxusní postel Hastens, tak si do ní vlezli. Lahve kolovaly dokud nebyly prázdné a někdo ze zbylých kluků měl nápad hodný opilého mozku: “Hele volové, poďme se do Cafe Cafe dorazit. Vždyť je teprve sedum! Už je mi z těch bublinek blbě, chtělo by to zazdít pořádnym panákem!”
Parta nějak záhadně vysublimovala, tak se směrem k Rytířské motali jen tři veselí a namazaní mušketýři. Samozřejmě že dostali svůj oblíbený kulatý stůl s polstrovanými židlemi v kuřácké sekci a dali si Tuláky aby uklidnili bublinaté žaludky.
“Voe heletydvěbloncky jak sedí támhle u stolu, škyt, a ta jedna se na mne nádherně, škyt, usmívá. Hned jim pošlu drink a dem si k nim sednout.” Prohlásil největší nametenec, zavolal číšníka ať dá holkám co si přejí a že je to na jejich účet. Zároveň začal stěhovat jejich pití ke stolu právě objevených cílů temných pudů. Slečny jen zíraly, ale asi ze slušnosti že jim objednali pití, neprotestovaly a jen se rozpačitě usmívaly. Přirazili si k nim židle, vzájemně se a když si připili a organizátor přesunu do sebe kopnul dvojitou Irskou, zamyslel se, naklonil Romeovi k uchu a zašeptal:
“Tyvoe mně je blbě já mizim.” Zamával rukama na rozloučenou a odpotácel se k východu.
Třetí se ještě chvilku vrtěl na židli nesvůj ze situace a pak se rozloučil s omluvou:
“Já už taky musim!” Plácl Romea do zad, kývnul na holky a než stačil kdokoli cokoli říct odkráčel polopevným krokem pryč.
“Tak to je výborný, ty pitomci mne sem k vám nastěhujou a pak zmizí. Co my si teďtady spolu počnem, děvčátka? Tak se aspoň napijeme na zdraví, já dopiju a taky půjdu.” Zdvihl Romeo sklenici, ťukli si a připili.
“Kde jste se tak krásně přiopili?” Ptala se ta s přidrzlým obličejem v pomačkaném nevábném polo Abercrombie, které nedávalo tušit jestli má vůbec nějaká prsa.
Romeo jim vylíčil průběh odpoledne, začal vyprávět o jejich vášni k šampaňskému a jak byli v Remeši na golfu a jaký je rozdíl mezi sektem a šáněm a jaká jsou parta a jak se baví životem. Holkám se to líbilo a řeč se rozproudila. Vyprávěly mu o svých plánech do budoucnosti až skončí ekonomku a jaké mají cíle a byly krásně naivní, ale ne pitomé, tak Romea diskuze s nimi bavila a přeli se o ekonomice, politice a spoustě dalších témat. Čas krásně plynul, drinky na účtě přibývaly, ale Romeo už měl špičku, tak věděl že se víc neopije a bylo mu fajn.
“Můžu se tě na něco zeptat?” Ve chvilce pauzy najednou vážně nadnesla ta druhá s krásnými ňadry a nohama, pro které nebylo pod stolem dost místa.
“Ptej se na cokoli, ste mi moc sympatický a mám pocit že před váma nemám žádný tajemství.” Zahleděl se jí Romeo do očí přes okraj sklenice s čerstvým, krásně zlatavým nápojem ve kterém cinkal led.
“Kolik je ti let?” S trochu nervozním pousmáním nadnesla dotaz.
“Pětapade už zmizelo ve zpětnym zrcátku sporťáku, co se v něm se řítim životem.” Bez jakýchkoli rozpaků odpověděl Romeo.
“Kecáš!”
“Nekecám. Proč bych měl, vypadám starší?”
“No to určitě ne. My jsme měly sázku, když jsme vás vidělypřijít, kolik ti je a já tipovala pětačtyřicet.” řeklo zmačkané tričko.
“A já třiačtyřicet.” Řekly déčka sevřená v céčkách.
“To bude asi tím, že tomu moc holky nerozumíte. Ale na vaši omluvu musim přiznat, že mám doma obraz Doriana Graye. A kromě toho sem lehkoživka a prej i recyklovanej teenager, jak říká jeden kámoš. A už dávno mám to prokletí, že vypadám o dost mladší než ve skutečnosti sem. Tak si z toho nic nedělejte. Už zavíraj a krásně se mi s váma povídá, nepudeme eště někam dál?”
“Jasně. Ale kam? A nezeptáš se kolik je nám?” Souhlasila a zeptala se ta s drzým výrazem.
“Nezeptám! Je mi to jedno! Vypadáte dobře a ste sympatický a nechci vás urazit že řeknu že vypadáte jak dvacítky, tudíž poněkud ne příliš inteligentně i když svěže. Třicítky ale asi eště nejste. Podle toho že studujete a nemáte ten bordel v hlavě, jak se zdá, kterej je typickej pro holky kolem třiceti. Ale dobře, tipnu si. Pětadvacet?”
“Těsně vedle. Šestadvacet. Jsme obě stejně staré.” Vyložila věkové karty ta s dlouhýma nohama.
“Optimální věk i když jak řekl někdo moudrý, není umění být mladý a krásný když je ti pětadvacet, tak abyste nebyly zas moc namistrovaný, jako že ste mladý a já dědek. A znáte tu písničku Cat Stevense Father and Son? Ne? Tak si ji poslechněte, nádherná melodie a tak moudrej text, že takovejch je málo. Já už ji poslouchám od mládí a čím dál víc mě dostává. A kde máte nějaký úspěšný samečky? Nebo ste si šly jen tak pošpitat o ženskejch problémech?”
“My na tebe nemachrujeme, tak nemachruj ty na nás! Já mám ráda starší muže, mladý mě nějak neberou. A šly sme si jen tak pokecat.” Uvedla na pravou míru ta, co se mu víc líbila i když vypadala jak prkno co má na hrudi tak nejvýš vyrážku.
“Tak oukej, mír mezi generacema a na to se napijem!” Navrhl Romeo a holky nadšeně souhlasily. Už bysme ale měli jít, protože je mi trapný, že sme tu poslední a mám rád zdejší obsluhu. Nechci je obtěžovat dýl než je nutný.” Zamával na vrchního.
“Smim vás pozvat? Neurazíte se?” Zeptal se Romeo slečen.
“Ne my si za sebe zaplatíme samy. Kdyžtak uhraď jen to na co jsi nás pozval, přece jen jsme studentky.” Odmítly jednohlasně nabídku.
Přišel vrchní a Romeo jej poprosil, aby slečnám taky poskytl jeho slevu a že vše co objednal od chvíle kdy si k nim přisedl i to, co předtím objednal kamarád, jde na něj. Zbytek že si zaplatí samy.
Srovnali účty, personál se na Romea usmíval s přáním dobré noci a ten se naparoval, protože mu lichotilo, že odchází se dvěmi krásnými ženami a vypadá to, jako že si je vede domů a bude to pokračovat tak jak o tom většina mužů sní.
Vlastně proč ne, pomyslel si a na ulici navrhl:
“Hele holky! Napadlo mě, že proč chodit na night-cup do nějakýho baru kde bude kravál a kde si ani nebudem moc pokecat. Taky nevim, jestli se vám chce tančit, mně teda dneska vyjímečně ne. Tak co kdybych vás pozval ke mně? Mám tady za rohem takovou půdičku a pití plno a je to tam útulný a skvělá muzika jakou si jen budete přát. A ukážu vám svýho kocoura, je to macek.”
“To jako fakt někde za rohem?” ptala se ta co se představila jako Nina.
“Přímo támhle za tím rohem, ukázal směrem k Tylovu divadlu, takže tři minuty. Ale aby bylo úplně jasno, děvčátka, pokud byste si dělaly naděje na nějakej sex, tak dnes vám nedám ani kdybyste škemraly a naříkaly.” Smál se.
“To se neboj,” kontrovala menší. “a co pani domu? Nebude jí vadit že si přivedeš po půlnoci dvě blondýny?” zeptala se prakticky.
“Určitě jí to nebude vadit, to je v pohodě, s tím se netrapte.”
“Jak netrapte, já nechci zažít nějakej trapas s tvojí paní.”
“Vidíte děvčata, nějak jsme to zamluvili v průběhu večera, asi to nebylo podstatný, ale já žju sám, opuštěnej a zhroucenej ve svém orlím hnízdě s věrným druhem kocourem a žádná paní ani slečna už dlouho není a asi ještě dlouho nebude. Kdo by mě taky chtěl, dědka starýho? Tak klídek! De se?” Obrátil se k nim s nejupřímnějším výrazem jaký na svém obličeji uměl vykouzlit.
“Máš vodku s džusem?” Zazněl dotaz.
“Mám skoro všechno pití, který byste si mohly přát.” Holky se na sebe podívaly a přikývly že tedy jo, že na jednoho panáka zajdou. Romeovi se začal v hlavě honit ďábelský plán a usmíval se.
Když přišli do bytu tak kocour, nádherný jako vždy, seděl v předsíni v té krásné kočičí pozici s ocasem kolem sebe na zemi a hrdě se radoval. Mňoukal radostí, že pán přišel domů a už méně, že vede nějaké podivné tvory. Když ho Romeo pochoval, políbil na voňavé čelo až uslyšel zapředení, představil mu návštěvu se slovy:
“Hele kocoure, tato krásná usměvavá slečna je Julie a buď na ní hodnej, přesto že je poněkud drzá. A tahle slečna o nic méně krásnější, co je málem vyšší než já, ale já se jí nebojím, je Zina. Tak teď se nech od obou krásně pohladit a mně dej eště jednu pusinku ty starej sviňáku, stejskalo se mi po tobě.”
Holky osmikilového kocoura opatrně pohladily s obavou jestli je nesekne. Romeo je s úsměvem ubezpečil, že je kocour nad věcí, protože už mu je skoro deset a je línej po páníčkovi. Sekat po ženských je dřina a pokud nemají alergii na kočičí chlupy, tak jsou zcela v bezpečí. Uvedl je do svého dva plus jedna, kde se za atelierovými okny vyjímal nasvícený Týnský chrám a ten pohled dokázal rozněžnit každého, dvě přiopilé blondýny nevyjímaje. “
“Tohle je první pokojíček spojený s kuchyní, říkám mu vejminek, protože támhle v té posteli někdy spí hosté.” Ukazoval na stometrový prostor ve kterém stáli a obdivovali výhled. Tady vlevo je koupelna, kdyby se vám chtělo čůrat, ale do Jacuzzi prosím dnes nepůjdeme i když je dimenzovaná přesně pro jednoho chlapa a dvě mladý holky a s tim záměrem jsem ji kupoval. Nechte si zajít chuť. Ale možná někdy příště, když hezky poprosíte.” Smál se když viděl jak holky zírají na další rozlehlý prostor kterým byla padesátimetrová koupelna.
“Je větší, to je pravda, ale strašně jsem toužil po velké koupelně, když jsem donedávna žil v pětačtyřicetimetrové garsonce. Mám rád open space tak už je tu pak jen tenhle pokoj.” Vedl je dál do obýváku s postelí na stupínku, kde se opět za okny naskýtal ten fascinující pohled na dvě gotické věže, ”Vim že je to velký, ale tak nějak to vyšlo.” Dodal beze stopy vychloubání v hlase.
“A to tu v tom obrovském prostoru žiješ sám?” zeptala se Zina.
“Jo.”
“Opravdu? Nekecáš?”
“Poďme si něco ujasnit děvčátka!” Nadechl se Romeo. “Dopřávám si ten komfort dospělosti a vyzrání charakteru, že nikdy nekecám, protože sem na to moc línej. A taky vemte na vědomí že jedinej můj problém tkví v tom, že nemám vůbec žádnej problém. Tak když řeknu, že tu bydlim sám, že nemám žádnou ženu, že se mi líbíte a mám vás rád, tak to říkám jednoduše a přímo. Tak se smiřte s tím, že ode mne neuslyšíte žádný výmysly a kecy, kterými sou jiní živi po celý svůj život. Takže bude nuda. A abychom ji trochu zahnali tak co si tedy dáte?”
“Tu vodku s džusem.” řekly svorně a nevinně chudinky, které nevěděly co je čeká, a tak se procházely po loftu, okukovaly knížky, DVD, CD a pak se kochaly pohledem z okna.
Romeo zatím v kuchyni s potměšilým úsměvem míchal drinky. Říkal si, že to možná není příliš fér, když mu holky věří, ale nedokázal odolat pokušení vyzkoušet starou fintu, jak vyhlédnutou oběť své touhy odvázat. No tak jednou nebudeš náčelníkem dobrých mravů, říkal si, když míchal panovrahy nebo panobijce, jak se vodce s džusem, jedna ku jedné mezi kluky, říkalo. Bylo známo, že podíl vodky v džusu se jen těžko rozeznává když už má člověk trochu upito a tak když se to smíchá jedna ku jedné, není ta síla znát a ona krásně pracuje. Přesně tak to namíchal, sobě si nalil další Tullamorku s ledem a na podnose to odnesl do pokoje. Když si připíjeli, bylo to se Zinou střídmě přátelské, ale v očích Julie viděl ještě víc plamínků než v průběhu večera. Jejich oči byly do sebe tak intenzivně, že mu bylo jasné, že se zájem probouzí. Počkej až to dopiješ, budu ti připadat krásnější než Brad Pitt . Říkal si pro sebe vesele.
Seděl s Julií na sedačce, zatímco Zina trůnila naproti v křesle. Popíjeli a s ubývajícím drinkem se vzdálenost mezi ním a Julií zmnešovala. Za chvíli už ji zcela samozřejmě hladil po stehně a ona reagovala pozitivně. Aha, už se metamorfozuju v Brada, pomyslel si.
“Chci tě líbat.” Uslyšel šepot ve svém uchu.
“Chci tě všechno.” odpověděl.
“Nemáš nějakou vodu?” Zeptala se ho nahlas s pohledem na Zinu, která něco šmátrala v mobilu.
“Jo, natočim ti z lednice v kuchyni.” Začal se zvedat.
“Půjdu s tebou a odskočím si.” Řekla hlasitěji nežli bylo třeba, ale Zina evidentně v mobilu našla buď schéma atomové ponorky, nebo porno stránku, protože do něj civěla tak fascinovaně, že bylo zjevné, že se o ně vůbec nestará.
Odešli do kuchyně.
“Jakou chceš skleničku?” Ukázal různé typy ve skříňce vedle lednice.
Rozpačitě na jednu ukázala a pak jako by se jí zamotala hlava se o něj opřela. Uchopil ji v pase.
“Nějak se mi motá hlava.” Vzhlédla k němu očima, které, jak si najednou uvědomil, jsou nádherně modré a plné smyslnosti a touhy.
Odložil skleničku nahoru na lednici a volnou rukou ji uchopil zezadu za krk. Podíval se jí do očí a když je přimhouřila a nastavila mu rty, políbil ji.
“Nevadí ti že kouřím doutníčky?”
“Ne, voní mi to a jsi při tom hrozně sexy. Ale nějak se mi motá hlava, už bychom asi měly jít. ”
“Haló, co vy tam? Julie, nepůjdem už? Jsem nějaká opilá.” Slyšeli Zinu jak volá z pokoje. Za okamžik stála vrávoravě ve dveřích a věcně prohlásila: “Už se mi chce spát, Julie dej Romeovi číslo a domluvte se na jindy, mně už se chce domů.”
“Tak jo, napiš mu ho, já si zatím vezmu kabelku.”
Romeo podal Zině papírek a tužku, ta mu na něj něco napsala a položila na bar vedle lednice.
“Jak se dostanete domů?” zeptal se.
“Jedem na Prahu sedm, tak si chytneme taxi, to nebude moc drahý. Sakra mně se motá hlava.” odpověděla Zina.
“Mně jak kráva.” dodala Julie.
Romeo se tajemně usmíval.
“Nejlepší máte, když vyjdete přímo na Staromák a chytnete si taxi v Pařížský, tam pořád nějaký jezdí. Kdybyste šly do Rytířský tak to budete celý objíždět a bude to o dost dražší. Půjdu s váma a otevřu vám, dole někdy bývá zamčeno.”
Holky si sebraly svoje bundy a šály, zatímco Romeo pořád myslel na ten polibek, který byl tak nádherně sametový a probudil v něm dlouho dřímající touhy.
“Tak deme?” zeptal se věcně.
“Jo, máme všechno.” zazněla stručná odpověď.
Vydali se se schodů. Nejdříve Zina, pak Julie a protože schody s půdy byly dost příkré a holky se trošku motaly, přidržovaly se křečovitě zábradlí podél zdi. Níže už bylo schodiště mírnější a zrovna když chtěl Julii pohladit po ruce ta se najednou předklonila a tak nějak trochu škytla. Nevěnoval tomu pozornost a chtěl se k ní přiblížit, aby se jí mohl dotknout, když najednou ucítil jak mu ujely nohy po něčem kluzkém a padá na záda a zajíždí pod Julii, podráží jí nohy a ta je podráží Zině a všichni sjíždí se schodů až na podestu.
“Do prdele!” vykřikla Zina když cítila jak padá na Julii. Skončili na kachlíkách mezipatra v legračním sendviči, kde Romeo nebyl uprostřed, ale až dole a na něm ležely obě holky.
“Ježiš promiňte, já jsem si trochu ublinkla.” Špitla Julie.
Mezitím se všichni zvedali a zjišťovali škody, ale kromě Romeových totálně umazaných kalhot a košile něčím, co nebylo příliš vábné, se nikomu nic nestalo.
“Tak ty sis ublinkla? Vždyť si mi poblila celý schody! A já se na tom málem zabil. To byl normální atentát!” Chechtal se Romeo když viděl co se stalo. “Ale nic si z toho nedělej, je to roztomilý a moje vina.” Chtěl uzavřít diskuzi na téma zvracení.
“Já se tak stydím.” bědovala Julie.
“Nestyď! Je to super zážitek! To by žádný scénárista píšící humorný příběhy ze života, nevymyslel.” Uklidňoval ji Romeo.
Sešli opatrně dolů a odemkl jim dveře domu.
“Jděte rovně kolem popelnic a vyjdete na Staromák.”ukázal jim rukou.
Zina popošla pár kroků a otočila se aby mu řekla ahoj, on odpověděl a pošeptal Julii která stála bliž:
“Promiň že ti nedám francouzáka, to snad chápeš, ale ten předtím byl andělskej! Hezky se vyspinkej, pa.”
“Ahoj.” hlesla Julie, plaše se na něj podívala a vyrazila za Zinou.
Když šel po schodech vzhůru a pracně se vyhýbal místu které Julie označkovala, smál se a měl skvělou náladu. Nezkazilo mu ji ani dalších třicet minut kdy schody vytíral, aby se na nich nějaký soused nepřizabil.
Když skončil, vešel do bytu, svlékl se, dal si sprchu a v županu sledoval film v televizi. Hodní černoši mlátili zlé bělochy a žluťáci chystali sapíky, že jim to nandaj oběma. Vychutnával si poslední doutník před spaním, dopíjel whiskey a bylo mu krásně když přemýšlel o tom mimořádném dni.
Pak si najednou vzpomněl na papírek Ziny ležící na baru. Vyskočil z křesla aby si dal číslo do mobilu, aby temné síly ten kontakt do rána někam nezašantročily což by byla hrozná škoda. Zdvihl jej, četl číslo a pod ním napsáno.
Určitě Julii zavolej, znám ji dlouho a vidím že se jí dost líbíš. N.
To pohladilo. Cítil svěží lehkost přesto, že už byly dvě hodiny ráno. Pak ho polilo horko. Sakra, vstávám ve čtyři a jedu na Moravu k Marcelovi na golf. To teda nedávám. Řídit nemůžu! Zadíval se na skleničku ve své ruce.
“Do prdele! A Charlie na mne spoléhá že ho svezu. Tak to je průser. To sem tedy kretén! Úplně jsem na to kvůli těm holkám zapomněl!” nadával si nahlas.
Seděl a přemýšlel jak z toho vybruslit, ale nic ho nenapadalo. Snad že to riskne, dojede ožralý pro Charlieho a ten pak bude řídit. Dobrá nálada zmizela. Zakládal si na tom že je na něj spolehnutí a bylo to krédum jejich party. Zmocnila se ho depka tak zachmuřeně dopil zbytek ve skleničce Mobil zavrčel, oznamoval příchod sms. Bez zájmu ji otevřel.
,Ciao Romeo. Jem ulne ozlrej nkam njdu, vrit to mrclovi.’
Koukal na zpravu, luštil ji a najednou mu bylo do zpěvu.
“Bože ty snad existuješ!” vykřikl do stropu.
Napsal Marcelovi zprávu, že se omlouvá, protože nastala nenadálá událost a že se ozve. Měl radost jak to zaonačil, protože přece návštěva dvou krásných blonďatých holek nenadálá událost byla, takže vůbec nelhal. Nalil si ještě malý schlaftrunk a v rozjímání o Julii usnul v křesle před televizí.

Claudie přestala číst,vzhlédla od knihy a zadívala se do tváře na posteli. Starý muž otevřel oči. “To je krásně napsaný, tati. A takhle legračně jste se s mámou seznámili? Vy jste ale byli čísla. Mám číst dál?”
“Už ne zlatíčko, padá na mě únava a asi bych stejně usnul.”
“Ale mě hrozně zajímá jak to bylo dál.”
“Tak aspoň brzo přídeš!”
“Řekni mi tati, proč jsi mi nechtěl říct že jsem tvá dcera? Mně to prostě hlava nebere.”
“Buď trpělivá holčičko moje, všechno je v tý knize. Řeknu ti jen jedno, strašně sem ti to chtěl říct, ale slíbil sem tvý mamince když umírala, že ti to řeknu až budeš plnoletá. Dřív ne. Odpusť mi to. Můžeš mi to odpustit?” S každým slovem bylo znát jak ho zmáhá únava.
“Já tě mám tak ráda tati a ty mi tady umíráš. To je hrozný, to si nezasloužim! Pane bože!” chvíli mlčela, vzlykala a pak pokračovala. “Vždyť víš že jsem ti to odpustila a promiň že jsem se tak rozvášnila, mám takovou povahu.”
“Jo, si celá máma, ale teď bež a přiď už zejtra prosim, moc se na tebe těšim.”
Políbila ho na čelo a viděla že usíná, knihu vložila do obálky a vrátila do trezoru.
Ještě se s láskou podívala na starce na posteli, pak ztěžka vydechla a opustila pokoj.

Doktora nezastihla. Dozvěděla se že zrovna operuje a trochu se jí ulevilo, protože se bála toho, co jí řekne. Hned jak jí sestra tu zprávu oznámila a zavřela dveře, vyťukala na tečkách vytetovaných na zápěstí do módního obrazce, pod nimiž byly implantovány dotykové čipy velikosti makových zrnek, tak jak se u teenagerů pomalu vžívalo, volací znak Leona. Uslyšela ho hned a i když si odmítla nechat čipy s reproduktory implantovat do uší, tak malé platinové náušničky od Tiffanyho, co jí dal Romeo k narozeninám a které byly zároveň sluchátky, jí naplnily hlavu jeho hlasem jako by byl uvnitř. Nebránila se implantátům do rukou a nohou, ale bylo jí proti mysli, si nechat cokoli vmontovat do hlavy i když jen pod kůži. Reklamní kampaň na nové čipy, umožňující poslouchání a promítání čehokoli v takové kvalitě o jaké se vlastníkům předchozí generace elektronické komunikace ani nesnilo, útočily na potenciální zákazníky všude. Doby, kdy bylo zapotřebí nosit s sebou krabičku či krabičky, které lidé často ztráceli, byly ty tam. Komunikační technologie se implantovaly do různých částí těla. Byly zcela bezpečné, napájené elektrickou energií organismu, takže problémy s bateriemi už byly jednou provždy vyřešeny. Přesto se Claudie bránila nechat si dát do ušních trubic sluchátka, mikrofon do rtu a čipy s promítáním obrazu přímo na sítnici do koutků víček. Její generace se dělila na dvě skupiny. Jednu co žila novými technologiemi a soutěžila v tom, kdo dřív bude mít kdejaký nový vynález kdekoli pod kůží a těmi, co technologickým šílenstvím tak trochu opovrhovali a používali jen to nezbytné. Claudie patřila k té druhé. Přesto že už piercingy dávno vyšly z módy a když někde viděli starší lidi počmárané od hlavy až k patě tetováním, smáli se jim a kamarádi jim nadávali ,počmáranci’, jí se to líbilo a cítila v tom jakýsi protest proti všemu přespříliš módnímu. Proto měla v nose malinkatý špendlíček, který byl zároveń mikrofonem, nechala si tetováním lehce zvýraznit rty, a čipy v zápěstí si nechala zvýraznit trojrozměrným obrázkem.
Vedle milovaného hlasu slyšela i jemné šumění větru ve větvích, vzdálený hukot jezu na Štvanici a zpěv ptáků. Nasadila si brýle a promítla si Leonovu pozici. Pomocí GPS, které už sice pomalu dosluhovalo a mnohem přesnější systém určování polohy byl dávno na trhu, si s Leonem vzájemně umožňovali sledovat polohu, kde se druhý nachází.
“Ahoj miláčku. Co děláš v parku? Ty nejsi s klukama? Myslela jsem, že jsi říkal že máš sraz s Patrickem, Zorbou a dalšíma.”
“Nechtělo se mi. Chtěl jsem bejt sám a myslet na tebe. Tak tu sedim v parku, poslouchám muziku a přemejšlím si.”
“A na co jsi přišel?”
“To nechtěj vědět. Pochopil jsem že jsem ztracenej.”
“Ale prosim tě. Ty takovej mentální silák a máš takový černý myšlenky?” Dobírala si ho trošku.
“Nejsou černý! Jsou bleděmodrý a trochu do růžova. Jsem ztracenej v tvých dlaních, očích, v tvém klínu, utápím se v touze po tobě, miláčku.”
“To je krásný co říkáš, Leone!” Až trošku dojetím škytla.
“Chci ti toho říct ještě mnohem víc hned jak se uvidíme. Ale teď mi řekni co strejda? Jak je na tom?”
Uvědomila si že na strejdu, vlastně tátu, v momentě kdy uslyšela Leona, úplně zapomněla a trochu se za to zastyděla.
“Něco se změnilo, Leone. Ale to bych ti chtěla říct až budeme spolu.”
“Nenapínej mně. Co se děje. Je mu líp?”
“Leone, myslíš, že bysme dneska večer mohli být spolu? Moc bych tě potřebovala. “Můj život se změnil a chtěla bych ti to v klidu vysvětlit. Máš čas?” Řekla vážně a on v jejím hlase cítil, že nemá cenu dále naléhat.
“Nepřeju si nic jinýho než bejt s tebou. Vidím, že jsi pořád v nemocnici. Pojď se sejít u depozitoru na rohu Pařížský a nábřeží. Počkám na tebe, odevzdáš ebike, vezmem si skůtr a někam zajedem. Souhlasíš?
“A myslíš, že bychom mohli jet ke mně domů? A že bys u mě zůstal přes noc? Dneska bych si moc přála abysme byli spolu.”
“Ty jsi moje zlatíčko. Nic víc si nepřeju, než s tebou bejt celej večer, pak vedle tebe usínat a ráno se probudit. Navigace mi říká, že tam můžeš bejt za deset minut. Tak platí?”
“Ještě si musim vyzvednout kolo a to chvilku potrvá, tak za čtvrt hoďky?”
“Platí, už se nemůžu dočkat, ale jeď prosim opatrně!”
“Okay. Miluju tě, Leone!”
“Miluju tě, Claudie!”
Přerušila spojení a při horečnatém ovládání depozitoru myslela na to, jak je najednou snadné říkat ,Miluju tě’ a sladké to poslouchat. Tak moc se během posledních dní změnilo. Život byl krutý a přesto tak sladký.
Naskočila na ebike a přidala energii naplno, aby byla s Leonem co nejdřív. Už se nemohla dočkat až ho obejme a svěří se mu s novinkami co se dozvěděla. Pořád byla ve svých citech rozpolcená, protože přesto, že tátovi odpustila, nechápala proč jí to udělal. Před zatáčkou pod Korunovační, se bike zuřivě rozpískal a ona si uvědomila, že jede příliš rychle a navigace ji varuje, že hrozí kolize. Prudce ubrala energii a bylo to jen o vlas, protože v kopci za zatáčkou stálo napříč přes cestu porouchané vznášedlo.Řidič kolem něj zoufale pobíhal, někam volal a v protisměru se tvořila kolona. Zastavila a pozorovala jak řidiči v protijedoucích, konvenčních autech, pokřikují na lidi ze vznášedla, ať ten křáp hodí ze skály a nebrzdí provoz. Vznášedla byla poslední dobou velká móda a pořizovali si je hlavně zbohatlíci, aby se předvedli, protože proti konvenčním hybridním, elektrickým či vodíkovým autům, byla neskutečně drahá. Zvedala se proti nim vlna odporuveřejnosti. Nejen že byla hlučná a vířila prach, ale také byla značně nespolehlivá a poruchovost byla několikanásobná než u běžných dopravních prostředků, stejně jako cena. Jenže trh si žádal stále nové produkty pro své zákazníky a s ohledem na ekonomickou prosperitu, která v Evropě vládla, byl hlad po stále dražších a dražších hračkách pro dospělé, aby se bohatí ještě více odlišili od těch průměrných.
Navigace jí poradila ať překážku objede po chodníku a aby se vyhnula provozu, nabízela využít zkratku přes Letenskou pláň. Využila nabídky a opatrně najela na cyklostezku, kde byl značný provoz a ebiky začaly tvořit kolonu jak zpomalovaly a jejich řidiči pozorovali porouchané vznášedlo. Nicméně jeden starší pán, na stařičkém elektrokole, který se do prudkého kopce sotva plazil, jí umožnil vjet do řady a poté co mu diodami na Sskin poslala děkovný signál, pomalu a opatrně se rozjela směrem k bývalému fotbalovému stadionu. Ten byl v minulých letech přestavěn v monstrózní komplex nabízející možnosti provozování všech druhů sportů od amerického fotbalu, přes baseball, atletiku, plavání až po nová sportovní klání všeho druhu, která se díky novým technologiím mocně rozvíjela. Vzpomínala, jak jí Romeo při procházkách po Letné vyprávěl, že tam kdysi na fotbal chodil, to ještě byla na stadionech obrovská hlediště, kam chodily desetitisíce lidí a že nejlepší na celym fotbale byl kelímkáč a párek o přestávce, na který bylo nutno vystát frontu u stánků kde krásně páchl přepálený tuk. V současnosti už hlediště téměř neexistovala, protože díky kvalitě virtuální simulace, si mohl každý atmosféru zápasu prožít doma v křesle i s dokonalou iluzí davu kolem. A pokud se propojil do uzlu s kamarády, mohli si vše společně komentovat, nadávat a radit, jako by seděli vedle sebe v hledišti. Byla to téměř stoprocentní iluze, tak kdo by se namáhal chodit někam na stadion. Pokud přece jen zatoužil po fyzické společnosti svých kamarádů, mohli si za nízký kredit pronajmout jeden z virtuálních sálů, kde byla skutečná obsluha, co nosila drinky a jídlo a přenos se trojrozměrně promítal do prostoru kolem hostů.
“Ti programátoři sou zabedněnci,” naříkal jednou Romeo, když jí vyprávěl jak chodil na fotbal a hokej, “Vůni posekaný trávy, pocit větříku, nebo smrad čpavku na hokejovejch stadionech v programu maj, ale aby tam dali pach přepálenýho tuku ze stánku s občerstvenim, to je pitomce nenapadlo. Jojo, nic už neni jak bejvalo a teď se mi stejská i po tom co jsem předtím nesnášel. Co bych za to dal, jet zase na kole za Trabantem nebo Warťasem v dobách, kdy eště auta měla takový motory, co nádherně prděly a valily se z nich tak obrovský oblaka kouře, že se nedalo dejchat a nebylo vidět na díry v asfaltu. To byla poezie! Teď je všechno sterilní, nezávadný, vzduch je krásně čistej, prostě je to úplně na hovno!”
Claudie, stesky po smogu a špíně nechápala a když viděla záběry z archívů, kdy nad městy visela mračna kouře a lidi nosili takový divný náhubky na obličeji, neviděla na tom nic pěkného. Ale chápala, že se Romeovi nestejská po těch ošklivých věcech, ale po atmosféře té doby, kdy byly věci co nezná její součástí.
Přejela pláň a pořád si připomínala ať nespěchá, aby se nenabourala hnaná touhou po Leonovi a taky radostí z výkonu mimořádně silného ebikeu na kterém seděla poprvé. V jednom momentu nevydržela a dala mu na plný výkon a ten pocit síly stroje který ovládá, byl fascinující. Cítila jak ji řidítka táhnou, odpor vzduchu sílí až za ní vlasy zuřivě vlajou, předklonila se a vychutnala si těch pár vteřin pocitu, jaký asi mají jockejové, sedící na hřbetu koně v trysku. Podivná stavba na konci pláně se rychle zvětšovala a už i rozeznávala lidi v oku podivného monstra, jak pozorují město pod sebou. Rychle ubrala a narovnala se v sedle. I za tuhle chvilku ten kredit stál! Pomyslela si smutně. Věděla, že si zase dlouho nebude moct takového dravce dovolit a bude si muset půjčovat běžné a nudné ebikey, jaké používala i většina kamarádů a kamarádek.
Projížděla kolem té podivné stavby a najednou jí v hlavě začala hlodat myšlenka o čem láska je. Romeo jí vyprávěl, jak nějakej architekt, co měl taky velice mladou ženu jako on když kdysi žil s mámou, vyprojektoval tuhle novou městskou knihovnu, která dostala přezdívku ,Blob’. Rozpoutala se kolem ní taková válka emocí mezi lidmi, že byla stavba odložena na neurčito a až před několika lety, byla konečně realizována a budila obdiv celého světa.
“Chudák architekt už dávno prdí do hlíny. Ale budiž mu dík za krásnou stavbu s čistými liniemi, které to jméno zůstalo. Původně mělo být urážkou, ale ‘Binnary Large Object’ vlastně znamená výtvor civilizací žijících v párech a je tedy tak trochu oslavou lásky a manželství.” Vysvětloval jí kdysi a ona přesto, že se jí stavba moc líbila, byla příliš mladá na to, aby cítila potřebu lásky a nějakého kluka. Teď si při vzpomínce a myšlence na Leona, se kterým se za chvíli opět uvidí, najednou uvědomila jak je krásné někoho mít. Zalil jí silný pocit štěstí který ještě zesílil, když uviděla svého milého v jeho oblíbeném vytahaném tričku, roztrhaných džínách které nosil přes Sskin, stát na rohu ulice u depozitoru. Všimla si, že má na odrbaných teniskách rozvázané tkaničky jako obvykle. Dával tím najevo protest proti všemu co je dle norem a pravidel. Ve škole je musel mít zavázané, ale pak je rozvázal a hned se cítil lépe.
Když se k němu přiblížila, viděla jak s někým mluví a když u něj zastavila, ještě před přivítáním vybafl:
“Margherita, Capricciosa, nebo Quattro Stagioni?”
“Margheritu, prosím.” Odpověděla bez váhání, protože pochopila že Leon objednává pizzu a začaly se jí sbíhat sliny. Uvědomila si, že už je večer a dostává pěkný hlad. Leon ještě poklepal na čipy v zápěstí a když uslyšel že platba došla, ukončil hovor a rozzářeně se vrhl k Julii.
Objal ji a sevřel tak pevně jako by ji chtěl rozmačkat. Pak ji od sebe odtáhl na délku paží a podíval se jí přísně do očí: “Kde jsi tak dlouho potvůrko, měla jsi dvě minuty zpoždění! To se dělá nechat mě tak dlouho čekat? Málem jsem umřel touhou a obavou co se stalo!” Mluvil přísně, ale jeho oči se smály.
“Promiň, seklo se tam vznášedlo. Ale neučil jsi mě, že pravá dáma má chodit vždycky o chviličku pozdějc?”
“To jsem tě teda zcela jistě neučil. To určitě ten tvůj strejda, ten má pořád nějaký divný výmysly!” Pokračoval na oko vážně a přibližoval tvář k její, jako by ten pohyb ani neovládal a než stačila něco říct, jejich rty se k sobě přisály.
Po chvilce se od ní odpoutal a vydechl. “Musíme jet, pizzadelivery bude před tvým barákem za deset minut. Zahoď bajka, já zatím vyfasuju skůtra.”
Odjela k depozitoru zadala pokyn k odevzdání a ještě ďáblíka pohladila. Ten zajel do chodníku a v komunikátoru se ozval automatický hlas, který ji oznámil cenu a přeptal se, jestli zkusí za malý příplatek Rubikovu Lucky Cube nebo Trávníčkovo kolo štěstí. Cena byla o malinko nižší než očekávala, tak přesto že ji Romeo od těchto chytáků vždycky odrazoval s tím, že jsou to jen marketinkový podvody a každej vyhraje prdlajs, řekla si že to pro tentokrát zkusí. Skřížila prsty na obou rukou a do navigace v brýlích se jí promítlo kolo s různě barevnými výsečemi. Prudkým kývnutím hlavy ho roztočila a napjatě čekala. Když se po chvilce zastavilo, na obrazovce se v animaci objevil nějakej dědek v klobouku, trochu podobnej Romeovi, zapumpoval paží a ochraptělý syntetizovaný hlas zakřičel: “A máš to za polovic!”
Zírala nevěřícně, ale když se v projekci objevil účet s padesátiprocentní slevou, ona platbu potvrdila, pochopila že dnes je opravdu mimořádný den.
Smála se, když si do paměti ukládala distribuční firmu ebikeů, protože se po této zkušenosti rozhodlavyužívat už jen jejich služby a radostně se rozeběhla k miláčkovi.
“Tý vado, Leone! Představ si, že jsem vyhrála padesátiprocentní slevu na bajk. No to je super, já jsem tak šťastná!”
“Tak to je bomba, to ti přeju, ale už naskoč, ať nepřijedem k disboxu pozdě a neplatíme penále.”
Skočila na sedadlo za ním, pevně ho objala v pase, hlasem vypnula navigaci a upravila tónování skel v brýlích, protože už se trochu stmívalo. Pak už jen cítila jak Leon skůtr odpíchl a ten s tichým zabzučením zapadl do proudu dalších. Cesta do Karlínské Mariny, kde Claudie s Romeem bydleli v útulném bytě s malou terasou až pod střechou, uběhla rychle. Provoz byl silný, ale Leon trochu blbnul, aby se před Claudií předvedl jaký je skvělý řidič. Ještě před jízdou na ovládací panel přiložil malou destičku kterou nosil v opasku Sskin a pomocí které vyřadil omezovač rychlosti. Dal za tu věcičku dost kreditů, ale patřila k výbavě každého pořádného teenagera, používajícího skůtry a ebajky. Přesto, že se rychlost zvýšila jen o pár kilometrů v hodině, v městském provoze to byla podstatná výhoda a stála i za to riziko, že bude chycen a potrestán. Když radostně prokličkovali mezi ostatními skůtry jedoucími poctivě čtyřicítkou, Leon zajel ke Claudii před dům aby zjistil, jestli tam disbox už nečeká. Několik od jiných firem už tam stálo a lidi si vyzvedávali nákupy, ale jejich tam ještě nebyl. Odjeli tedy k depozitoru skůtrů, který byl o ulici dál, odevzdali stroj a ruku v ruce se vydali zpátky. Krabice s reklamou na pizzu už stála na svém místě a když se k ní Leon přiblížil a senzory si načetly jeho čip, rozsvítil se na displeji nápis ,Dobrý večer pane Leone.’
Z vyhřátého sektoru krabice s pizzama vyndali hlavní chod a z chladicího nápoje a salát, vše úhledně zabalené v plastových pouzdrech s uchy. Bedna na kolečkách poděkovala, na displeji se objevil účet a když jej Leon uhradil, rozjela se za dalším zákazníkem. Přesto že disboxy fungovaly teprve několik let, stávaly se velice populárními a používalo je stále víc firem pro doručování zboží zákazníkům. Zprvu čelily odporu veřejnosti, protože se lidi obávali bezpečnosti ve styku s vozidly bez řidiče, ale po prvotních potížích si na ty mašinky zvykli a dokonce si je oblíbili.
Leon se jako správný gentleman chopil obou krabic a když došli ke vchodu do domu, Claudie přiložila ruku na screener a dveře se otevřely s pozdravem: “Vítej doma Claudie, ve schránce máš deset zpráv priority šest a jednu priority jedna. Hezký večer.”
Claudii zpráva priority jedna zneklidnila. Obávala se, že by to mohlo být něco ohledně Romea, ale když jí nepřišla do centrálního komunikačního systému, kdy by si ji mohla přehrát i mimo domov, doufala že to nic vážného nebude.
“Priorita jedna, to mně znervozňuje, doufám, že není nic s tátou.” Řekla zamyšleně když nastoupili do výtahu.
“S jakým tátou? Nerozumim. Co se děje?” Divil se Leon.
“Vydrž ještě chvilku lásko. Až budeme doma, všechno ti vysvětlim.” Podívala se na něj prosebně a on jí políbil na čelo.
“Dobře broučku. Trpělivost byla mým masajským předkům vrozená.” Usmál se.
“Masajové byli vyhlášený i dalšími kvalitami, které se mi na tobě líbí.” Zaculila se.
“To tedy nevím, jaké máš na mysli.”
“Určitě ne to, že uměli dobře běhat a skákat do dálky! Pitomče!”
Oba dva se rozesmáli. Věděli co má Claudie na mysli a smáli se ještě když vstoupili do dveří.
Byt byl světlý, prostorný a díky své poloze v nejvyšším patře z něj byl krásný výhled na město. Leon už tam byl několikrát na návštěvě a i včerejší velká noc se tam odehrála, tak se v bytě vyznal, na nic se neptal a odešel do kuchyně s nákupem. Claudie stiskla ovládání na stolku u sedačky a ze stropu se rozvinul holografický obraz se seznamem zpráv a když viděla že ta s označením “jedna” je od Romea, ostatním nevěnovala pozornost a hlasovým pokynem ji pustila.
“Ahoj Claudie.” Objevil se obraz toho, koho donedávna byla zvyklá oslovovat Romeo, nebo strejdo, ale kdo pro ni byl od odpoledne tátou. “Chtěl jsem ti eště něco říct, ale nevim kdy budeš doma a nechtěl sem tě venku rušit. Za chvíli mi asi zaberou prášky, tak se odeberu do říše snů. Pořád mi vrtá hlavou to odpoledne, tak jsem ti k tomu eště chtěl říct pár slov. Věřím, že je s tebou Leon, ale nevím jestli už ví co ses dneska dozvěděla, tak pokud ne, nejdřív mu to prosím vysvětli a pak si přehrajte zbytek společně.” Stařec na obrazovce se odmlčel, jako by čekal, co se bude dít.
Claudie ucítila ruku na rameni a podvědomě projektor vypnula.
“Promiň, nechtěl jsem poslouchat, ale vybalil jsem jídlo a šel ti to říct akorát když jsi to pustila.”
“To nic. Sedni si tady, já si sednu proti tobě, protože se chci na tebe dívat až ti řeknu co se dneska stalo.”
Sedli si proti sobě, on držel její dlaně ve svých když mu dlouze, s občasným zalykáním vyprávěla vše o odpolední návštěvě v nemocnici. Když skončila, rozplakala se, sedla si mu na klín a hlavu položila na rameno.
“Promiň že brečim, ale já jsem z toho celá zmatená. Nevim co mám cítit. Jestli radost nebo vztek že mi to neřekl dřív. Kolikrát jsem já blbá usínala s tím, jak by bylo krásný, kdybych měla takovýho tátu jako je Romeo. Pak se mi o tom zdálo a když jsem se probudila, byla smutná že to byl jen sen. Možná, že kdybych se mu s tím já kráva svěřila, řekl by mi to dřív a ne až teď, když umírá. Můj život by měl úplně jinej smysl a byla bych bejvala mnohem šťastnější.
“No tak. Tak už neplakej zlatíčko ať si nevypláčeš ty tvoje nádherný očíčka a nezůstanou ti tam po nich jen dvě dutý dírky. To by se mi ale vůbec nelíbilo.” Hladil ji po vlasech a houpal s ní ze strany na stranu, jako když se chová málé dítě.
“Ty si ale blbej.” Pláč přecházel ve smích, odklonila se od něj a utírala si nos. “A já doufala, že bys mě miloval i kdybych měla místo obličeje prdel. To sem z tebe pěkně zklamaná!”
“Pokud by to byla ta tvoje, takže bych měl na hraní dvě, to by zas nebylo tak špatný…,”
“Ty prevíte!” laškovně ho plácla po rameni, ale uslzený obličej jí už zářil.
“ Ale stejně by se mi stejskalo po tvém čele,” políbil ji na něj, “po tvym obočí,” políbil ji i tam, “po tvých krásných, malých ouškách…” políbil jí jedno po druhém a ona držela když vyjmenovával všechny části jejího obličeje a všude jí dával polibky s tím, že si ústa nechal až na konec. Když ji na ně lehce políbil, ona se na něj přitiskla, objala ho pažemi a konejšivé polibky se proměnily v jeden, který v nich probudil touhu.
“Počkej Claudie, přestávám se ovládat, to by nedopadlo dobře. Vystydla by nám večeře.” Odtáhl se od ní.
“Kašlu na večeři. Chci s tebou do postele a to teď hned. Mazej napřed, já se eště skočim opláchnout a neodmlouvat.” Sesedla mu s klína a se smíchem spěchala do koupelny.
“Tý vado, ty jsi hustá! Takovou tě neznám!” Zářil nadšením a shazoval se sebe oblečení.
“Tak si zvykej! Udělal jsi ze mne ženu a tím se všechno mění!” Křikla na něj vesele ještě před tím, než se dveře do koupelny zavřely.
Uvelebil se v posteli v příjemném očekávání, nemusel čekat dlouho a celý se zachvěl, když Claudie vešla do ložnice v Rouše Evině.
“A teď ty!”
“Co já?”

“Di se trošku ošplouchnout miláčku, nebudeš litovat!”
“No tak jo.” Zvedl se neochotně z postele a odšoural se do koupelny.
Pak, když se vrátil, se po půl hodině sladkého zapomnění Claudie protáhla, posadila na posteli a smutně řekla: “Pojď, mrknem se co nám chce táta říct.”
Oblékla si hedvábný župan s obrovským žlutočerveným drakem vyšitým na zádech, který milovala nejen proto, že ho dostala od Romea k vánocům, ale i proto že tak nádherně hřál a zároveň i chladil. Leon si na sebe hodil svoje potrhaný džíny jen tak naostro a přešli vedle do pokoje. Claudie znovu pustila záznam od začátku a když se dostali k místu kde chtěl táta pokračovat, zpozorněli.
“Tak věřím, že teď už i Leon ví to tajemství, co mě tak dlouho tížilo a bál sem se okamžiku kdy ti to řeknu a tvojí reakce. Děkuju ti Claudie! Čekal sem to i horší.
55
Mimochodem už sis odcvičila trest za sprostý slova? Pokud ne tak nezapomeň. Zejtra až přídeš ti šáhnu na nos jestli nelžeš, víš že to poznám.” Romeo zahrozil prstem s hraně přísným výrazem a Claudie se usmála tý blbosti, kterou jí v dětství balamutil, že se pozná kdo lže podle toho že má měkký nos.
“Ale abych neodbočoval. Chci ti říct, že se mi strašně ulevilo že už je to venku a možná je to i tou novou léčbou co mi nasadili, že se najednou cejtím o moc líp a hrozně se těšim až zejtra přídeš a budeš mi zas číst. Teď už ale na mně de spánek a za chvíli dávaj na erotickym kanálu něco lezbickýho a při tom se mi krásně usíná. Tak se loučim. Jo a eště vzkaz Leonovi. Koukej bejt na mojí holčičku hodnej, nebo se naštvu, uzdravim a seřežu tě. Určitě ti řekla že umim pět smrtících úderů z doby, kdy sem byl u zelenejch baretů. Tak si dej achtung chlapče! Zatim tě mám rád, tak ať si to nepokazíš!” Romeo znovu zahrozil prstem, pak se převalil na břicho a holografická obrazovka zhasla.
“On byl tvůj táta u zelenejch baretů?” Zeptal se nevěřícně Leon.
“Ale prosim tě! Vidim, že ho neznáš jak si pořád vymejšlí. Co já vim tak když byl na nějaký tý vojně za bolševika, jak tomu říká, dělal sport a vojenský výcvik viděl tak leda oknem z rychlíku, jak rád používá ty jeho divné hlášky. On si furt dělá ze všeho srandu. Ale jsem ráda že je mu líp. Nechceš tam jít zejtra se mnou? Určitě by tě taky rád viděl, aby na tebe mohl zkoušet ty svoje fóry.”
“Já ti nevim Claudie. Zejtra možná eště radši ne, když to bude vaše první setkání potom co ti řek že je tvůj táta. Určitě bude chtít bejt s tebou sám. Ajsi s tim v pohodě? Určitě to byl pro tebe šok, lásko moje překrásná.” Pohladil ji po vlasech a zamilovaně se na ní podíval.
“Asi máš pravdu. Já tam teď stejně budu chodit každej den, tak domluvim kdy přijdeme spolu. Mám pocit že už tu novou situaci pomalu vstřebávám. Ještě jsem z toho trochu zmatená, ale už je to lepší a myslim že jsem ráda, že vím jak to se mnou je, i když je to smutný. Ale nechme už toho, mám hroznej hlad. Co kdyby jsi ty připravil jídlo a já zatím prostřela?”
“Souhlas. Ale dám pizzy do trouby rozpéct aby byly krásně chřupavý, tak to bude chvilku trvat.”
“Jsi moje zlatíčko.”
“Ty moje.”
“A pak si pustíme nějakej starej blbej film. Mám chuť na ty opuchlý dědky, jak každýho zmlátěj nebo zabijou. Táta to má taky rád. Viděli sme to spolu už asi desetkrát.”
“Myslíš Postradatelný?”
“Jasně! Čteš mi myšlenky miláčku.”
“A kterej díl?”
“Pětku, tu mám nejradši. Ta je taková filozofická. Mrtvol asi jen deset tisíc a líbí se mi jak seděj u ohně a maj ty úžasný kecy o ženskejch a smyslu života, když před tim postříleli tisíc zlejch arabů.”
“Tak to jsme zas trapně ve shodě, taky ji mám nejradši. Uděláme si takovej romantickej večer s filmem. To bude žůžo. A pak se krásně pomilujem.” Uzavřel diskuzi Leon a s pohledem na milovanou, která se možná i díky návrhu závěrem šťastně usmívala, odešel do kuchyně.
Claudie byla druhý den ve škole myšlenkami u táty. Měla starost jak mu bude a zajímalo ji co se dočte. O první přestávce mu poslala zprávu že se těší a hned po škole k němu zajede.
Když přijela do nemocnice, sestra v recepci jí sdělila, že s ní chce mluvit doktor a má za ním určitě zajít, ještě než půjde na návštěvu. Zatrnulo jí a spěchala do ordinace kde tou dobou sloužil a kam ji sestra poslala poté, co se s ním spojila. Deset minut co čekala na chodbě před ordinací bylo nekonečných, pak se dveře konečně otevřely. Na evozíku vyjela babička jak z pohádky, na věšáčku nad sebou různé lahvičky a hadičky které jí vedly do zad a rukou, ale šťastně se usmívající, jako kdyby se právě dozvěděla nějakou báječnou novinu. Pak se ve dveřích objevil doktor a pokynul jí, aby šla dovnitř. Podali si ruce, nervozně si sedla ke stolu proti němu, on se zamyšleně podíval na hologram který mu visel nad stolem a bez obvyklých formálních úvodu spustil.
“Mám tu výsledky testů z předvčerejška a jsem překvapený, že původní prognoza se změnila. Abyste mi rozuměla. Ne že by na tom váš strýček byl nějak báječně, ta diagnoza trvá, ale zdá se že se průběh nemoci zpomalil a je tu slabá naděje, že se nám díky novým technologiím, které jsme včera nasadili, podaří její průběh na nějaký čas úplně zastavit. Zatím si netroufám říct na jak dlouho, ale ta naděje tu je. To poznáme za několik dní. Taky záleží na tom jak se bude pacient snažit a jakou má vůli žít. To asi dokážete nejvíc ovlivnit vy. Tak jsem vám to chtěl říct. Měla byste na něj v tom smyslu zapůsobit. Psychika dělá zázraky. Na každý pád je to dobrá zpráva a jsem rád, že vám ji můžu sdělit.”
“A na jak dlouho si myslíte, že se to daří zastavit?”
“To opravdu nedokážu odhadnout. Snad dva měsíce?”
Claudiina naděje, že by to mohlo být podstatně déle splaskla a muselo to na ní být vidět, protože ji doktor začal utěšovat.
“Hlavu vzhůru slečno. Podstatné je, že strýček nemá žádné bolesti, dobře spí a když by se nemoc zastavila, mohla byste si ho na pár dní vzít domů. Ale nepředbíhejme. Víc uvidíme až koncem týdne. A teď už mne omluvte, musím jít na operační sál.”
Vstal od stolu, čímž dal Claudii jasný signál, že dizkuze je u konce, ona mu poděkovala a opustila kancelář.
Na chodbě si sedla na lavici aby si srovnala myšlenky než půjde za tátou. Byla dost zmatená z toho co se děje. Nedávno se dozvěděla, že ten co ji dlouhé roky vychovával, staral se o ní a byl pro ni nejen strejdou, ale i nejlepším kamarádem, umírá a zbývá mu pár týdnů. Když už se smrt blížila v řádu dní, tak se dozvěděla tu šokující zprávu že je jejim tátou, ale nevysvětlil jí, proč jí to doteď neřekl. Teď se dozvídá že je naděje, že si ho ještě trochu užije, ale jak je velká taky neví. Poté co si prošla peklem s představou že ji opouští a zůstane na světě sama ve věku, kdy asi nejvíc potřebuje rádce a přítele, se teď zase objevuje naděje. Bála se jí. Nechtěla si to připustit. Přesto se nemohla ubránit pocitu štěstí. Trochu se upravila, dala Sskin opět veselejší barvu, protože pro schůzku s doktorem nasadila barvy tmavé a decentní které jí připadaly vhodnější a vyrazila za tátou. Když se dveře tiše otevřely, nejdřív uslyšela řvát televizi, ale při pohledu na postel strnula. Táta tam nebyl a postel byla tak vzorně ustlaná, jako vídala v pokojích, jejichž obyvatelé odešli navždy.
Hrklo v ní a šla se podívat do koupelny, jestli není tam. Byla otevřená a prázdná. Když se vracela kolem postele, uviděla na ní bílý lístek kterého si ode dveří nevšimla. Bylo na něm rukou naškrábáno: Šel jsem si zahulit prdelko, najdeš mě na střeše.
Oddychla si a vyběhla z pokoje. Vyjela výtahem na střechu, zdobenou trávníkem a malými stromky. Už zdálky slyšela tátu, jak křičí na nějakého kolegu pacienta, že je úplně blbej a vůbec fotbalu nerozumí, sráč jeden sešívanej, že jedinej mančaft v Česku, kterýmu stojí za to fandit, je Sparta, protože je ocelová. Pak mu vysvětloval, že všichni Slávisti sou paka, protože on měl kdysi kamaráda Slávistu, kterej si lakoval na palec na noze slávistickej emblém s vysvětlením, že kdyby ho kleplo a ležel na pitevně s tou cedulkou na palci, tak aby všichni věděli že je Slávista. Oponent tátovi vysvětloval že je vůl on, protože Sparta je buzerantů parta a jedině Slávka je to pravý. Přesto, že hulákali a nadávali si, tak i podle výrazu sestry, která měla na střeše dozor a seděla v křesílku opodál, bylo vidět že jsou oba v dobrém rozmaru. Pacienti kolem v různém stádiu umírání je pozorovali a ti kteří ještě vnímali se usmívali, protože to pro ně bylo příjemné zpestření nudných dní. Claudie viděla jak táta po výkřiku: “Fuck you ty slávistickej ashoule!” kterým s úsměvem na tváři ukončil dizkuzi, si šťastně usrknul z placatice, kterou vytáhl ze županu. Následně zhluboka potáhl kouř z doutníku co držel v druhé ruce, kterým říkal zamilovaně Colombáče podle nějakého slavného detektiva, co prý kouřil podobné a zdálo se že mu vůbec nic nechybí. Pak ale jako by Claudii podvědomě cítil, otočil se ve směru odkud přicházela. Když jí uviděl, tvář se mu rozzářila ještě víc. Chtěl se zvednout z křesla aby ji obejmul, ale zavrávoral a klesl zase zpět.
“Ciao tati, co blbneš! Neměl bys bejt v posteli a odpočívat? Dej mi tu lahev. Bereš ty silný léky, tak bys neměl pít.”
“Taky tě rád vidim, děvenko!” Obrátil se ke kolegovi co se s ním před tím hádal: “Vidíš jí Karle? Seznam se s mou dcerou. Hned jak příde tak mě sprdne, celá máma!”
“Pěkná holka a hezky vyvinutá. Nekecej že je tvoje vlastní!” Popichoval kolega a nevěděl jak citlivýho tématu se dotýká, tak rozvášněně pokračoval. “Víš jak to je. Máma je vždycky jistá a táta nejistej.”
Romeo se podíval na Claudii a viděl jak zrudla.
“Seš holt debil. To se hned pozná slávista. Už tě mám pro dnešek dost, ale večer dáme šachy, tak ne že zase usneš chcípáku. Teď nás omluv!” Těžce se zvedl z křesílka a podpíraný Claudií, zamířili k výtahům.
“Máš pěknýho kamaráda.” vyjádřila se hořce Claudie poté co poodešli.
“Nezlob se na něj, on to tak nemyslel. Mám ho rád, protože se s nim skvěle hádá o sportu a vůbec o všem. Když já řeknu, že nejlepší fotbalista všech dob je Messi, on řekne že Ronaldo. Když řeknu, že nejlepší kapela sou Beatles, on řekne že Rolling Stones. Je to osvěžující! Kdybys slyšela o čem se ostatní dědci a báby baví, tak bys umřela nudou. Claudie prdelko, co kdybysme si ještě támhle stranou sedli a já bych si dokouřil doutníčka. Je mi líto ho zahazovat, už jich moc nemám, musim si je zase objednat. Je tak krásně, nechce se mi na eště pokoj. Nepěcháš?”
“Vůbec ne. Leon je dneska na tenise a uvidíme se až večer. Tak jo, ale neměl bys kouřit a pít tu whisky. A taky se těšim až ti zas budu číst.”
“Něco ti řeknu děvčátko.” Začal vážně, když se usadili do křesílek u skleněné balustrády skrz kterou byl krásný výhled do zahrady. Vzal ji za ruce a vážně se na ni podíval. “Oželel bych doutníky i Jacka, kdyby měly jen o jeden den prodloužit ty chvíle co můžu bejt s tebou. To mi věř! Ale měl sem na to téma vážnej pohovor s doktorem. Řekl mi, že doutníky mi už nemůžou ublížit, protože tělo je zhuntovaný úplně v jinym směru a panáček whisky denně taky ne. Nesmim ho ale až večer, potom co dostávám léky a kapačky na noc. Odpoledne při vycházce ho prej můžu a dokonce se rozesmál a řek mi starou moudrost, co znám už strašně dlouho. Že ten, kdo si nedá denně aspoň jednoho panáka dobrý whisky, páchá dobrovolně sebevraždu. Je to šikula ten doktůrek. I když je ucho, mám ho rád a věřim mu. Ale nemluvme už o mně. Co ty? Co škola? Co Leon? Vyprávěj. Sem jedno ucho. Doufám, že byl s tebou včera a přehrála si mu mojí zprávu.”
Claudie trochu zčervenala při vzpomínce na včerejší večer, kdy to bylo ještě mnohem hezčí a intenzivnější než první noc a pak se jí tak krásně spalo.
“Jo byli jsme spolu. A pak u mě spal. Nevadí ti to?”
“To mi teda vůbec nevadí, ba naopak. Sem šťastnej, když si šťastná. Dám ti jen jednu radu ty můj broučku. Vim že je to těžký, ale nefixuj se na něj moc. Mohl by tě pak zranit a to bych nechtěl zažít. Víš ve vztahu je to tak, že by neměl bejt tvym celým životem. Leon je super ale nikdy nevíš. Chci abys byla samostatná! Aby to nejdůležitější štěstí byl tvůj vlastní život a Leon byl jen taková nadstavba. Vim že to zní divně, ale většina těch co se moc spolíhali na věčnost lásky, nedopadli dobře. Láska je nádherná, ale taky umí pěkně zabolet. Ty si ještě moc křehká květinka a kdyby došlo ke zklamání, mohlo by tě to hodně ranit. Z ničeho Leona nepodezírám, mám ho rád a sem rád že ste spolu. Ale jistě chápeš že statisticky, jen velice málo prvních vztahů vydrží dlouho. Promiň že ti to říkám, ale prostě mám o tebe strach protože věřim, že si dokážu představit co právě cítíš. A jeden klasik řekl, že láska je životem ženy a epizodou v životě muže. My chlapi sme mnohem tvrdší co se žen týká. Jasně že některý chlapi sou taky měkkejši, ale to sou spíš výjimky. Tak promiň. Nechci tě strašit. Chci jen abys pořád vnímala i jiný krásy života a neupínala se jen na Leona. Rozumíš?”
“Myslim že rozumim. Ale ty víš jak moc Leona miluju. Viď?”
“Jasně že to vim. A je to super. Jen kvůli němu neopouštěj kamarádky a kamarády a neupínej všechno svoje štěstí na něj. Prosim. Ale už sem dokouřil, tak poď, dáme si další kapitolku. Je nádherný když mi čteš.”
“Tati? Ale já se trochu bojim, čeho se v tý knížce dočtu. Viď, že to neni moc smutný.”
“Neboj zlatíčko. Jasně že sou tam i smutný pasáže protože je život přináší. Kdo si myslí že je samá prdel a rozkvetlá zahrada je vůl a měl by se dát rychle zahrabat než ho prozření skosí. Ale přece už jen to, že tu spolu teď sedíme, za krásnýho soumraku, je přece boží a je třeba se naučit radovat z okamžiků. Takže se těch smutných neboj a raduj se z toho veselýho co se dočteš. Stejně jako já. Poď dem, támhle ten černej mrak stejně nese déšť, tak ať nezmoknem.”
Chtěla mu pomoct vstát, ale Romeo, snad v těšení na knížku nebo i díky tomu že už z něj Jack vyprchal, se srdnatě zvedl sám a rozšoural svoje Croccsy poslední generace. Byly zdobené kostkatou látkou a senzory impulsů, co dokázaly tělo vybalancovat když ztrácelo rovnováhu. Dostal je od Claudie k narozeninám a moc se zlobil, že eště neni žádnej dědek, aby mu dávala bačkory, že mu měla dát krabici kondomů. Oba se tehdy tomu nápadu smáli, ale on si pak bačkůrky oblíbil a zamiloval. Když je někdy po příchodu domů nemohl najít, protože je uklízečka někam zastrčila, zuřil jak pominutej.
Vydali se směrem k výtahu a sjeli k němu na patro. Když došli na pokoj, Romeo se uvelebil v posteli a poslal hlasovým senzorům pokyn ,obraz’. Na stěně, kam se promítala televize, se objevily dvě ženy ve strakatých šatech, sedící na písku, se zvláštním výrazem ve tváři.
“Vidíš Claudie, to je ten obraz o kterym sem minule mluvil. To je Gaugin. Byl kamarád toho co maloval ty slunečnice co tě zaujaly včera. Žil nějakou dobu na Tahiti kde i zemřel a namaloval tam spoustu takhle krásnejch obrazů. Můj táta namaloval kopii tohohle, měli jsme ji viset v obejváku a já s pohledem na ty ženský prožil dětství. Ten obraz má zvláštní atmosféru. Snaž se jí vnímat. Takový klid a pohodu a všimni si jak ta vlevo, s tou kytkou ve vlasech, má zavřený oči. Moc se mi líbí.”
“Mně se taky líbí.”
“Tak to sem rád a až přídeš příště připravim ti zase další od někoho z tý party impresionistů. Malovali krásný věci. A žili bouřlivý životy. Tenhle umřel asi v padesáti a nikdy si svou slávu neužil. Ale neřekla si mi co škola protože já furt melu. Tak povídej ještě než mi začneš číst.”
“Ve škole je všechno v pohodě. Psali jsme nějaký testy a myslim, že docela dobrý. Tak neni moc co povídat. Už můžu začít číst?”
“Tak jo.”
Claudie hlasovým pokynem otevřela zásuvku, vyjmula z obálky knihu a našla stránku kde minule skončila. Sedla si k tátovi na postel a s trochu sevřeným hlasem začala číst.